Projevy, články a rozhovory

Projev Miloše Zemana na ekonomické konferenci dne 25.9. 2003 v Praze na Žofíně

Dámy a pánové, přeji Vám hezký dobrý den. Protože jsem vždy vynikal brutální upřímností, chtěl bych kolegu Nekolu v jeho poznámce o rekordní účasti v tomto sále doplnit jedním faktickým nehodnotivým konstatováním - účastníci s Petrou Buzkovou neplatili žádný účastnický poplatek a měli to zadarmo. O to více chci poděkovat Vám, kteří jste museli, byť z části,
zaplatit za toto setkání kolem tisíce korun jako fyzické osoby nebo kolem
čtyř tisíc korun jako právnické osoby a abych se Vám alespoň částečně
odvděčil slibuji, že budu jednak trpělivě odpovídat na všechny Vaše dotazy
zde a jednak, že se na rautu, a to nezávisle na tom, zda tam bude dostatek
jídla pane Nekolo, zdržím tak dlouho než všichni Ti, kdo se mnou budou
chtít mluvit budou mít možnost tuto svou potřebu naplnit.
Ještě jednou Vám děkuji a dříve, než se pustím do vlastního tématu, dovolte
mi tři velmi stručné úvodní poznámky.
Za prvé: Proč tady jsem. Jsem tady proto, protože na moji chalupu na
Vysočině v posledních měsících přijížděl vzrůstající počet návštěv, které
se mě ptaly na můj názor na reformu veřejných financí. A já už jsem byl v
takové situaci přátelé, že jsem nemohl ani do lesa na kole s knížkou, ani
si zaplavat na rybníku a pořád jsem přijímal jednu delegaci za druhou a
opakoval jsem jim to samé. A když za mnou přijeli kolegové Nekola a Grégr a
požádali mě, abych vystoupil na tomto žofínském fóru, kde nejsem poprvé,
tak jsem samozřejmě s jejich nabídkou souhlasil právě proto, že mě to
umožňuje racionalizovat tyto návštěvy. Prosím, věřte mi, že toto je jediný
důvod mého vystoupení zde.
Poznámka druhá: Vím, že kolem tohoto vystoupení vypukla jakási mediální
hysterie. Chtěl bych Vám proto sdělit, že zde vystupuji jako občan Miloš
Zeman, který dotázán na svůj názor na reformu veřejných financí, považuje
za správné, poctivé a nezbabělé tento názor otevřeně sdělit. Nevystupuji
zde, hovořeno slovy našeho tisku, jako vracející se růžový panter.
Nevystupuji zde jako Lenin, přijíždějící na Běloruské nádraží. Mimochodem,
nesmírně mě pobavila, jinak půvabná redaktorka jednoho bulvárního listu,
která se mě nevinně zeptala, proč mám tak rád Vysočinu, a když jsem jí
doporučil, aby si přečetla báseň v próze Františka Halase s názvem "Já se
tam vrátím", což, jak někteří z Vás vědí, je oslavná báseň o Vysočině, tak
druhý den na první stránce tohoto bulvárního listu vyšel titulek "Zeman: Já
se vrátím". Ta redaktorka se mně sice poté telefonicky omluvila, ale
dezinformace byla na světě a já Vás proto na začátku svého vystoupení
prosím o jediné.
Poslouchejte to, co Vám tady budu říkat. A to je autentické. To, co o mém
vystoupení napíší, radši ani nečtěte.
Úvodní poznámka třetí a poslední: Jsem rád, že je tady můj přítel Jiří
Rusnok, který má na mnoho věcí v oblasti reformy veřejných financí jiný
názor, než mám já. Já budu se zájmem poslouchat jeho názory a jeho
argumenty, protože si myslím, že právě fundované protinázory nás inspirují
k přemýšlení. Mnohdy jsme se přátelsky utkali, protože je pochopitelné, že
ministr financí má někdy jiné pohledy než premiér i v minulé vládě a já
jsem si vždy naší spolupráce vážil a nikdy jsem ji nepodmiňoval totožností
názorů. A proto jsem ho také nikdy z té vlády nevyhodil. Tím bych skončil
své úvodní poznámky a nyní bych už přešel k meritu věci.
Jak řekl kolega Nekola, nazval jsem to "Několik poznámek k reformě
veřejných financí" a neobávejte se, že budu mluvit příliš dlouho.
Vzpomínám si na jednu práci Böhm-Bawerka, německého ekonoma z 19. století,
která byla nazvána Eine Kurze Einführung in die Wirtschaftslehre in fünf
Bunden v pěti svazcích - krátký úvod v pěti svazcích. Takže tohle Vám
přátelé nehrozí. Skutečně se pokusím dodržet plus mínus pět minut onen
limit čtyřiceti minut na nichž jsme se dohodli.
Předesílám, že název "Reforma veřejných financí" považuji za název uzanční
a jako takový se ho budu pozitivisticky držet, třebaže se ve skutečnosti
domnívám, že o žádnou systémovou reformu nejde, že jde pouze o analogii
Klausova úsporného balíčku z roku 1997, který, jak víte, vedl k ekonomické
krizi a následně k pádu vlády, ale musím objektivně uznat, že Klausova
vláda měla alespoň tolik vkusu, že tento úsporný balíček nenazývala
systémovou reformou veřejných financí.
Nu, a protože jsem tento úsporný balíček, ony byly dokonce dva, kritizoval
tehdy, považuji za konzistentní a poctivé, abych tutéž kritiku vznesl i
vůči tomuto úspornému balíčku.
A vyjádřím v první ze dvou částí svého vystoupení tři konkrétní výhrady k
této, uzančně řečeno, reformě. Ale protože nejenom výhradami živ je člověk,
dovolte mi, abych ve své druhé části řekl vlastní představu. Protože si
myslím, že pouhá kritika bez předvedení pozitivní alternativy je
přinejmenším neplnohodnotná. Tolik tedy schéma mého vystoupení a můžeme se
do toho pustit - já se napiju minerálky, protože když se nenapiju
minerálky, tak šišlám a byl bych nerad, kdyby forma mého projevu byla ještě
horší, než jeho obsah.

Takže mám tři výhrady k reformě veřejných financí:
* první je programová
* druhá ryze ekonomická
* a třetí personální.

Podotýkám, že ve všech případech bez osobních invektiv v rámci té
gentlemanské dohody.
Programová záležitost vyžaduje bližší objasnění. Přátelé, dospěl jsem k
názoru, že na politické scéně nejenom u nás, ale v celém světě, v zásadě
existují dva typy politických stran. Jsou to jednak strany, které bych
označil za partikulární, a které artikulují jakýsi dílčí byť jistě
legitimní zájem a strany, které bych označil za globální, strany, které
oslovují daleko širší spektrum voličů nesvázané pouze tím dílčím zájmem. V
anglosaské terminologii se jim říká old age parties, v německé terminologii, kterou jsme přejali i my, všelidové strany. Příkladem
takových partikulárních stran u nás byly moravisté - akcentující regionální
zájem, živnostenská strana nebo zemědělská strana - akcentující stavovský
zájem, strana zelených - akcentující určitý, jistě důležitý aspekt našeho
společenského života, apod. Ty strany globální, vedle zájmů, které v jejich
programu nepochybně rovněž existují, se orientují na globální hodnoty. A já
se domnívám, že existují dvě základní globální hodnoty, o nichž má smysl
diskutovat.
Tou první hodnotou je hodnota mezilidské solidarity. Ať už je to solidarita
zdravých s nemocnými, mladších se staršími, bohatších s chudšími, apod.
Tou druhou hodnotou je hodnota individuálního úspěchu, individuálního
vyniknutí.
Chci Vám tlumočit svůj názor, že tyto hodnoty považuji za komplementární,
nikoli za substituční. A nedomnívám se tedy, že mezi nimi existuje
podstatný rozdíl. Jestliže diferencujeme strany levice a strany pravice,
pak lze říci, že skutečně levicová strana dává na první místo hodnotu
solidarity, ale s poměrně malým odstupem by měla následovat právě hodnota
individuální úspěšnosti. A totéž, byť s přehozeným pořadím, by podle mého
názoru mělo existovat i u pravicových politických stran. Souhlasím s
názorem, že levice si nemůže monopolizovat hodnotu solidarity. Ale stejně
tak si pravice nemůže monopolizovat hodnotu individuální úspěšnosti.
Rozumné, ať už levicové nebo pravicové strany zachovávají rozumnou, tj.
poměrně malou distanci mezi těmito dvěma hodnotami.
Radikální strany v případě levice tím, že tuto distanci zvětšují, vedou ke
stádnímu kolektivismu, kde možnosti vyniknout ze šedivého a klesajícího
průměru jsou male a ve svých důsledcích i k poklesu ekonomické výkonnosti.
Pravicové strany, které tuto distanci prohlubují opačným směrem, vedou k
ostré sociální polarizaci, k nárustu společenských konfliktů, k pocitům
frustrace u velké části společnosti, k oslabení sociální koheze neboli
soudržnosti a tedy ve svém důsledku také zcela přirozeně k poklesu
ekonomického výkonu.
Proto moje programová výhrada k navržené reformě veřejných financí nebude
fundamentalistická. Bude vycházet, stručně řečeno, ze srovnávací textové
analýzy dvou dokumentů. Tím prvním dokumentem je volební program ČSSD pro
volby v roce 2002.
Tím druhým dokumentem je materiál ministerstva financí, schválený a
projednaný vládou o reformě veřejných financí. Abych neztrácel čas, protože
se domnívám, že na tom panuje převažující shoda. Konstatuji, že tyto dva
dokumenty jsou v meritorním rozporu. A každý, kdo si je přečte, podle mého
názoru, musí dojít k tomuto závěru. Jenom bych pro stručnost citoval
jedinou větu: Zaměříme se na podporu příjmové stránky státního rozpočtu a
na oblast přímých daní.
Víte velmi dobře, že reforma veřejných financí se zaměřuje na oblast
výdajové stránky státního rozpočtu a na nepřímé daně. Neříkám to z žádné
autorské popuzenosti, protože jsem se na programu sociální demokracie pro
rok 2002 nepodílel. A neříkám to ani proto, abych nyní předjímal, zda ten
volební program je správný a reforma je špatná anebo naopak. Jediné, co
znovu konstatuji je, že oba dva tyto texty jsou v rozporu, aniž bych je v
této fázi jakkoli hodnotil.
Chci přitom říci, že levicová strana zcela přirozeně, hájí-li onu hodnotu
solidarity, prosazuje určité přerozdělování právě mezi těmi skupinami osob,
o nichž jsem hovořil, že k tomuto přerozdělování potřebuje relativně silný
stát, a že potřebuje relativně a vždycky chci zdůrazňovat onu relativitu,
vyšší daňovou zátěž než pravicová strana, která hájí zcela logicky a
legitimně opačné teze.
V tomto smyslu je volební program sociální demokracie beze sporu ve shodě s
její levicovostí, naopak reforma veřejných financí, která se snaží ušetřit
především na důchodcích, ušetřit na zaměstnancích, ušetřit na lidech
nemocných a na dalších skupinách osob, které se nemohou účinně bránit,
podle mého názoru ve shodě s programem skutečně levicové politické strany
není. Jaké důsledky bude tato situace mít? Když ji popíšeme razantně, což
mě bylo vždy vlastní, mohu konstatovat, že sociální demokracie, podle mého
názoru, touto reformou zradila svůj volební program. Ano, je to velmi tvrdé
slovo. Ale já jsem byl vždy zvyklý označovat pátou kolonu za pátou kolonu,
teroristu za teroristu, a tedy nevidím důvod proč bych zradě neříkal
zrada.
Jaké důsledky, podle mého mínění, tato zrada volebního programu pro českou
politickou scénu bude mít? Za prvé ztrátu důvěryhodnosti levice a za druhé,
na levici přesun v neprospěch sociálně demokratické a ve prospěch
komunistické strany. Zdůvodnil bych to velice jednoduše. V polovině 90. let
se na naší politické scéně odehrálo to, čemu říkám český politický zázrak.
Byli jsme jedinou posttotalitní zemí, kde komunistická strana v
transformované podobě nepřeválcovala vznikající sociálně demokratické
strany a nestala se hegemonem levice. To se podařilo v Polsku, to se
podařilo v Maďarsku, koneckonců i na Slovensku, ale např. také v Itálii.
Nešlo tedy výlučně o posttotalitní země.
Vzpomeňte si, že počátkem 90. let komunistická strana, vystupující tehdy
pod názvem Levý blok, měla asi dvojnásobně vyšší preference než česká
sociální demokracie a z vlastní zkušenosti Vám mohu říci, že to dalo
strašné úsilí, než se tyto preference obrátily. Ale tento český zázrak může
skončit, a může skončit právě nedodržováním vlastního volebního programu,
který je smlouvou s voliči. Neboť voliči politikům odpustí milenky, které
já nemám, dokonce i becherovku, kterou mám, ale voliči politikům nikdy
neodpustí zradu volebního programu.

Konec výhrady první, přecházím k výhradě druhé.
Kdybych měl obsah reformy veřejných financí charakterizovat z ekonomického
hlediska, shrnul bych tento obsah do jediné, i když poněkud delší věty.
Současná vláda za hlavní ekonomický problém považuje výši státního dluhu,
který je v poměru k HDP druhý nejnižší v zemích Evropské unie a hodlá tento
problém řešit ztrojnásobením rozpočtového deficitu a snížením rozpočtových
příjmů, zejména pak snížením příjmů z daní právnických osob. Ti z Vás,
kteří jsou podnikatelé, se v tomto okamžiku už dostatečně zachmuřili, ale
pokud na mě nezačnete házet rajská jablíčka, tak mě dovolte, abych svůj
názor argumentoval. Začnu ovšem v této kavkovsko-havlovské absurdní větě
oním prvním aspektem, kterým je výše státního dluhu.
Konstatuji, že podle údajů ČSÚ současný poměr mezi veřejným dluhem a HDP
činí 22 %. V Evropské unii má nižší státní dluh pouze Lucembursko, a to 5
%. Všechny ostatní země mají státní dluh několikanásobně vyšší, než Česká
republika. Průměr v Evropské unii převyšuje 60 %. Nněkteré rekordmanské
země, jako Belgie a Itálie, převyšují 100 %. Tolik jenom pro osvěžení fakt,
kterých se Vám ne vždy dostává. Tím samozřejmě vůbec neříkám, že růst
státního dluhu je sám o sobě pozitivní.
Domnívám se, že je negativní tehdy, když deficitním financováním projídáme
svoji budoucnost, jinými slovy, když tento deficit nikoli investujeme, ale
spotřebováváme.
Domnívám se, že tento růst je negativní i tehdy, když investice nejsou
efektivní. Řečeno slovy keynesiánské terminologie nepřinášejí dostatečný
multiplikační efekt.
K tomu se ještě dostanu v té druhé části, kde budu mluvit o pozitivní
variantě. Ale znovu konstatuji, že z tohoto hlediska problém našeho
státního dluhu ve srovnání např. s problémem nezaměstnanosti je sice vážný,
ale podle mého mínění nikoli nejdůležitější. Tady samozřejmě neplatí teze,
že čím nižší státní dluh, tím lepší ekonomika. Vezměme si jenom Spojené
státy. Ronald Reagan, úspěšný pravicový politik, za dobu svého působení
státní dluh zhruba zdvojnásobil. Bill Clinton, na americké poměry úspěšný
levicový politik, přivedl rozpočet Spojených států do výrazného přebytku,
ale následovala ekonomická recese. Pozor, já zde nechci vyslovovat kauzální
tvrzení, že ekonomická recese je způsobena přebytkovým rozpočtem. Ale
stejně tak nelze vyslovit ani kauzální tvrzení, že státní dluh vede k
ekonomické recesi. Vždy záleží na tom k čemu, jak už jsem řekl, ten deficit
použijeme.
Za druhé - a tady budu mimořádně otevřený, protože už si to mohu dovolit.
Ztrojnásobení deficitu veřejných financí vzniklo, jestliže porovnáme dvě
hodnoty. Hodnota první byl schválený deficit státního rozpočtu na rok 2002
ve výši 46 miliard korun. Z toho 36 miliard na úhradu ztrát konsolidační
agentury a pouze 10 miliard na tzv. běžný deficit státního rozpočtu podle
staré metodiky. Ti, kdo čtou texty, že jsme vyfutrovali státní rozpočet
privatizačními příjmy, zapomínají na to, že zákon zakazuje převádět
prostředky FNM získané z privatizace do státního rozpočtu, nehledě na to,
že to kontrolovala opozice, která tehdy měla ve Sněmovně vůči menšinové
vládě zcela pochopitelně většinu.
My jsme naopak zanechali, díky aktivitě především místopředsedy vlády pro
ekonomickou politiku Miroslava Grégra, vládě počinek ve výši úspěšné
privatizace Transgasu 130 miliard korun a já se marně ptám svých kolegů,
kde ty peníze dneska jsou. Sag mir, wo die Menschen sind, wo sind sie
geblieben - v tomto případě nikoli Menschen. Nicméně, jaký byl skutečně
důvod toho, že onen rozpočtový deficit byl schválen, ale pozor, také
splněn. Přečtěte si státní závěrečný účet, kde výsledek byl 45 a půl
miliardy - ještě jsme půl miliardy ušetřili. Také splněn v tom roce 2002.
Tím důvodem byly dodatky ke Smlouvě o stabilním politickém prostředí, které
říkaly, že podle staré metodiky má rozpočtový deficit klesat v roce 2002 na
10 miliard a v roce 2003 dokonce na nulu. Opakuji - podle staré metodiky,
nezahrnující ztráty konsolidační agentury.
Víte, já jsem keynesiánec, a jestliže jsme přebrali vládu v podmínkách
ekonomické krize, a pro ty představitele ODS, kteří budou tvrdit, že tu
žádná krize nebyla, bych připomněl uzanční definici, která říká, že
ekonomická krize nastává tehdy, jestliže tři čtvrtletí za sebou klesá HDP.
Jestliže jsme převzali vládu v okamžiku, kdy klesaly i reálné mzdy, asi o 2
%, tak jsme ve svém volebním programu i na veřejných mítincích neslibovali
modré z nebe, ale řekli jsme - zavazujeme se, že pokud nás zvolíte, pokud
vyhrajeme volby, a nemluvili jsme o žádných 51 %, i když bychom si je
samozřejmě přáli, vyvedeme zemi do dvou let z této ekonomické krize. A
podařilo se nám to za jeden a půl roku, čili tento závazek byl splněn. A
keynesiánská ekonomie říká, že k rozpumpování ekonomiky můžete použít
deficitního financování, ale pozor, General Theory o několik stránek dále
také říká, že v okamžiku, kdy se Vám podaří rozpumpovat ekonomiku, máte
deficit postupně snižovat. A já jsem přátelé, byl v nádherné situaci a dnes
Vám to říkám poprvé, já jsem mohl využít džudistického principu, tzn.,
využití energie protivníka ve svůj vlastní prospěch. ODS měla dojem, že nad
námi zvítězila, když si tyto podmínky dala jako součást zmíněných dodatků a
na jejich základě schválila třikrát za sebou rozpočet a já jsem měl pocit,
že jsem konečně zavedl tvrdé a nikoli měkké rozpočtové omezení, protože
každá vláda, ať už levicová nebo pravicová, která nemá takové politicky
vynucené rozpočtové omezení, je rozhazovačná. Víte, že existuje Cornayův
sací reflex, víte, že existuje teorie záklopky, víte, že podle
parkinsonových zákonů britské ministerstvo kolonií mělo nejvíce zaměstnanců
v době, kdy Británie neměla už téměř žádné kolonie. Krátce řečeno, ona
tendence k nadouvání státního rozpočtu, bez ohledu na to zda je vláda
levicová nebo pravicová, je nepřekonatelná. A jediný způsob jak ji
překonat, je v podmínkách menšinové vlády umožnit opozici, s milým úsměvem,
aby Vás krotila. Aby limitovala rozpočtový deficit. A to se také stalo.
Já jsem říkal jednomu ze svých ministrů, když požadoval zvýšené prostředky
na svůj resort, že v případě dostatku prostředků dokáže jeho resort řídit i
cvičený foxteriér. To samozřejmě platilo pro všechny resorty. Nikdy
neexistuje dostatek prostředků. Ekonomie nezná kategorii potřeba, protože
potřeba je nekonečná. Ekonomie zná kategorii možnost. A s těmito možnostmi
jsme museli operovat. Tím, že zaniklo toto tvrdé rozpočtové omezení,
deficit státního rozpočtu na rok 2003 vzrostl na 111 miliard a bude
zřetelně vyšší, a na rok 2004 kdy už se nelze odvolávat ani na povodně,
dále pokračuje v růstu na 115 miliard. Agregátní deficit je tedy zhruba
trojnásobně vyšší a pozor - onen běžný deficit, který byl tehdy v roce 2002
10 miliard, je dnes 83 miliard. Je tedy 8 x vyšší. Přál bych si, aby bylo
zcela jasno, že k tomu, abychom pokračovali ve snižování deficitu, bychom i
my museli přijmout naprosto konkrétní opatření, včetně problematiky
mandatorních výdajů a opatření dalších. Já o tom za chvíli budu mluvit v té
druhé části. Ale v žádném případě bychom nešli proti zájmům - jak poeticky
říkám- dolních deseti milionů, ale snažili bychom se šlápnout na kuří oka -
a o tom také ještě budu mluvit - zájmům některých lobbystických skupin.
Konec výhrady číslo dvě a výhrada číslo tři už bude daleko stručnější.
Pokud jde o personální otázky, neznám v Evropě vládu, která by neměla ani
jednoho člena s ekonomickým vzděláním. Nehledě na to, že nestačí pouze
ekonomické vzdělání, ale je nutná i určitá životní zkušenost. Často
přemýšlím o tom, co vede k důvodu, když někdo obsazuje nějakou funkci, že
je to funkce politická a že tím, že je to funkce politická, ten člověk
nemusí být odborník. Přiznávám se, přátelé, že jsem staromódní. Myslím si,
že ministr školství musí rozumět školství, že šéf českých aerolinií musí
rozumět českým aeroliniím a obávám se, že kdybych v příkladech tohoto typu
pokračoval, byli bychom zde do večera, spíše do noci. Ano, politik je
profese, je to řemeslo jako každé jiné, ale to, že jste politikem
neznamená, že se na to budete odvolávat, abyste zakryli svoji neodbornost.
A proto si myslím, že politici, kteří nejsou současně odborníci, a tak se i
stalo v případě veřejných financí, jsou ve vleku svých poradců, svých
expertů, svých konzultantů, v některých případech, ale opravdu nechci být
osobní, bývalých asistentů marxismu-leninismu, kteří jsou nyní horlivými
pravicovými ekonomy. Ale nejenom jich, a domnívám se, že právě toto je
důvod, proč právě dnešní vláda, a já chci věřit, že s dobrými úmysly, volí
reformu, která je odborně špatná. Je-li vůbec reformou.
A teď přecházím k těm pozitivním návrhům. Začnu tedy od konce. Myslím si,
že skončil čas, který nastal v listopadu 89, kdy všichni z nás byli vrženi
do ledové vody politiky bez jakýchkoli předchozích zkušeností. Někdo se
naučil plavat, jiný se utopil. A že přichází čas, aby nás vystřídala
generace nových vůdců. A to ve všech politických stranách.
Ti vůdci, na rozdíl od těch předchozích, by měli být prověřeni svojí
schopností řídit složité společenské celky, ať už na úrovni obce nebo
města, nebo na úrovni kraje. Podívejte se, Clinton, než se stal
prezidentem, byl guvernér Arkansasu. Chirack byl starosta Paříže. Schröder
byl zemským předsedou. No, a u nás zcela pochopitelně taková tradice na
začátku vzniknout nemohla. Ale může vzniknout nyní. A nevznikne-li,
neprojdou-li budoucí političtí vůdci tímto sítem, tímto filtrem, které má
prokázat jejich schopnosti, pak nám hrozí nebezpečí, že politika a
politická scéna bude zaplněna ambiciózními šedivými myšmi. My jsme někdy
pod vlivem andersenovské pohádky O ošklivém káčátku a doufáme, že z káčátka
se vylíhne krásná labuť. A doufáme, že i šedivé myši mohou vyrůst. Já se
domnívám, že pokud šedivá myš vyroste, stane se z ní krysa. A proto jsem
uvedl v jednom interním dokumentu, který zde nebudu citovat- jmenuje se
poslední knížecí rada z Vysočiny - proto, aby politiky, kteří vyrostli v
určitých historických podmínkách, postupně nahrazovali úspěšní starostové,
úspěšní hejtmané a další představitelé, kteří právě svojí úspěšností
prokázali, že mohou proniknout až na vrchol centrální politiky, včetně
vtělení do stanov, ale to už by byl detail, kterým Vás nechci zdržovat.
Výhrada druhá, ryze ekonomická. A pozitivní návrh, který je protipólem té
druhé, ekonomické výhrady. Nevidím důvod k výraznému narůstání deficitu
veřejných financí. Ale považuji za naprosto absurdní, aby v situaci, ve
které nyní česká ekonomika je, docházelo ke snižování daní z příjmu
právnických osob - doufám, že některé Vaše tváře patřičně tuhnou - a chtěl
bych upozornit pouze na dva faktory, které podle mého názoru tomu brání.
Zapomeňme, prosím Vás, na velmi hloupou tezi, že snížení těchto daní povede
k lepšímu daňovému výběru, kde se nejčastěji jako příklad uvádí Rusko. Milí
přátelé, pokud se zlepšil daňový výběr v Ruské federaci, bylo to zcela
evidentně způsobeno nástupem Putinovy administrativy a zavedení alespoň
relativního pořádku ve srovnání s Jelcinovým obdobím. To znamená, že
snížení daní na to nemělo podstatný vliv. Kromě toho bych Vám rád přečetl -
a to bude jediná část mého vystoupení, kdy si nasadím brýle - jaká je
daňová zátěž v zemích k jejichž ekonomické úrovni se chceme postupně
přiblížit. Podotýkám, že údaje, které Vám budu citovat, jsou z lednového
materiálu ministerstva financí, takže jistě nemohu být obviňován z toho, že
jsem si je vymyslel. Průměrné odvodové zatížení, do něhož se počítá daň z
příjmů a odvod na sociální a zdravotní pojištění, je u nás 40,5 %. Jak
hrůzně vysoká to částka, není-liž pravda?
Podívejme se tedy jaký je analogický ukazatel jak v zemích EU, tak v
liberální ekonomice Spojených států nebo neméně liberální ekonomice
Japonska. Takže nejblíže nám je toto odvodové zatížení v Portugalsku, kde
činí 46,6 %. V Irsku, které je rovněž často vydáváno za příklad, je 48 %. V
liberální ekonomice USA 48,2, ve Španělsku 48,8 , v Japonsku a Rakousku 50,
v Itálii 50,8, ve Švýcarsku 51 %, v Norsku 55,3 %, v Německu 56,6, ve Švédsku 58,1, v Nizozemsku 60 %, ve Finsku 61,8, ve Francii 62,9 a v Belgii 66,1 %. Tyto země zřejmě nebyly dostatečně osloveny některými radami na
snížení daňové zátěže a mohu tedy konstatovat, že již současná odvodová
povinnost je přibližně o 15% nižší než je odvodová povinnost v zemích,
které jsem Vám teď citoval.
K tomu si připočtěte, že naši zaměstnanci, a to i v podnicích, které
vyrábějí výrobky srovnatelné kvality jako je třeba např. Škoda Mladá
Boleslav-Volkswagen, mají mzdy, které podle parity kupní síly jsou zhruba na úrovni 20 % německých mezd. To znamená, že zcela přirozeně zahraniční
vlastníci, kteří v průměru vykazují daleko vyšší rentabilitu a tedy i
ziskovost než vlastníci domácí, těží jednak z onoho nižšího zdanění, které
jsem Vám před chvílí citoval, dále zvyšují své zisky a zcela přirozeně, já
to konstatuji, právě oněmi nižšími mzdovými náklady a nyní se jim má dát
dáreček v podobě snížení daně z příjmu právnických osob z 31 na 24 %,
dáreček, který do roku 2006 bude stát státní rozpočet 30 miliard korun, z
toho jenom v roce 2006 15 miliard korun, a samozřejmě dále poroste, protože
přímé daně jsou, jak víte, funkcí HDP, resp. funkcí ekonomické úrovně
daného podniku.
Přitom můžeme vcelku logicky předpokládat, že tyto zisky budou formou
dividend repatriovány do zahraničí a nebudou tedy moci být rozpočtově
využity třeba pro zdravotnictví, školství a další oblasti. Já se dokonce
domnívám, že toto je "corn of pudlle" naší reformy, že je to tedy onen
dáreček, a aby se získali i domácí podnikatelé nějaké ty drobky ze stolu,
tak že se k tomu přidají i oni. Ale v každém případě jsem přesvědčen, a
toto je moje základní námitka vůči ekonomické reformě, že toto snížení z
příjmu právnických osob, které je někdy i motivováno společně s dalšími
opatřeními snahou zlevnit pracovní sílu, je cestou nikoli do pekel, ale do
Bangladéše. My se nikdy nevyrovnáme a doufám ani nechceme vyrovnat asijské
úrovni mezd. Tony Blair kdysi říkal, že politika levné pracovní síly je
politika vedoucí do pekel. My potřebujeme dobře placenou, kvalifikovanou a
produktivní pracovní sílu.
Co dále. Chceme-li, abychom v oblasti příjmů, na kterou se teď zaměřuji,
vyřešili další položky, jsem zastáncem progresivního zdanění příjmů
fyzických osob - už si ty vajíčka můžete postupně vy bohatší připravit - s
tím, že nejde jenom o zavedení 5. daňového pásma, které by rozpočtově
znamenalo pouhý příjem 800 milionů korun ročně, ale o zvýšení progresivity
na rozumnou míru, která by stále ještě motivovala podnikatelské subjekty a
zároveň naplňovala onu citovanou hodnotu solidarity. Jsem pro to, a zde
naopak souhlasím s reformou, aby po třinácti letech úlevy bylo sociální
pojištění pro osoby samostatně výdělečně činné stejné, jako pro
zaměstnance, protože zatím představuje asi třetinu odvodů, které platí
zaměstnanci a vede k takovým negativním ekonomickým jevům, jako je např.
švarc-systém. Každá uklízečka má živnostenský list, aby se dostala do této
výhodné podoby v teoretické mezní situaci. V reformě se diskutuje zvýšení o
2 % pojištění na důchody a současně snížení o 2 % pojištění do fondu
zaměstnanosti, čili toto opatření je fiskálně neutrální a já s ním rovněž
souhlasím. Domnívám se, že společně s bojem proti šedé ekonomice, jako jsou
registrační pokladny, jako jsou majetková přiznání, nikoli ovšem
vykastrovaná přiznání typu co sis nakrad, to je tvoje a dál už nekraď,
domnívám se, že toto vše může stabilizovat příjmovou stránku rozpočtu.

A teď mi dovolte, abych přešel ke stránce výdajové.
Jednou z největších položek jsou výdaje na starobní důchody, které
přesahují 200 mld. korun. Slyšeli jsme nedávno od šéfa České správy
sociálního zabezpečení p. Hoideckera, že výběr tohoto pojištění je
přibližně 250 mld.Kč ročně a výplata starobních důchodů přibližně 220 mld.
Obdobné údaje uvádí i ekonom Waltr Komárek. Pan Hoidecker také veřejně
prohlásil, že průběžný systém důchodového financování může bez obtíží
přestát dalších deset let. Já se připojuji k návrhu, který ovšem není
součástí této reformy, k návrhu na penzijní reformu podle švédského modelu.
A víte proč? Proto, protože by udělala onen koperníkovský obrat a
odstranila by ony věčné spory o administrativní délce odchodu do důchodu.
Dokonce se domnívám že oněch uvažovaných minimálně 25 pojištěných let je
málo a že by mělo dojít ke zvýšení na 30 let, ale to je otázka další
diskuze a jsem si samozřejmě vědom toho, že nikdy nedosáhneme plné
ekvivalence relací mezi mzdami a důchody a že vždy bude nutný určitý
solidarizační koeficient nastavující parametry důchodové reformy. Ale znovu
opakuji, nejsou to důchody, které generují deficit státního rozpočtu,
platí-li uvedená čísla, udávaná, a to zdůrazňuji, šéfem České správy
sociálního zabezpečení. Kde vidím v oblasti mandatorních výdajů skutečný a
to velký prostor k úsporám, jsou dvě věci. Začnu tou první, a to jsou
výdaje na státní správu.
Málokdo ví, že výdaje na státní správu se u nás zvýšily z 11 mld. v roce
1990 na 204 mld. v roce 2000. Podotýkám, že to samozřejmě není plně
srovnatelné. Je třeba, protože je to v běžných cenách, započítat inflaci,
ovšem globální inflace činila zhruba pětinásobek a nikoli dvacetinásobek.
Je dobré přiznat, že některé instituce bylo nutné nově zřídit, a že to tedy
nebylo možné uchovat na té úrovni 50 mld. při započítání inflace. I když
zase jiné instituce, např. centrální banka, které do toho tehdy byly
započítávány, mají dnes svůj samostatný rozpočet.
V oné situaci menšinové vlády, tolerované silnou opozicí, bych s úsměvem
přistoupil na zastropování těchto veřejných výdajů, a to v situaci, kdy
došlo k reformě veřejné správy. Já jsem vždy říkal starostům: nikdo od Vás
nechce, abyste byli pověřenými městy 3.stupně. Uvědomte si, že Vás to bude
něco stát a že Vám to nikdo nezaplatí, tím méně stát. Budete si to muset,
alespoň z části, platit z vlastních prostředků. Nicméně víte, jak v
Poslanecké sněmovně i v Senátě starostové, a teď už je asi 205 pověřených
obcí, bojovali s tímto vědomím za to, aby se z prestižních důvodů
pověřenými obcemi staly. Domnívám se, že v tomto případě by redukce výdajů
na veřejnou správu, v situaci, kdy máme např. nejvíce soudců na počet
obyvatel v Evropě a výkon našeho soudního systému naprosto neodpovídá, v
situaci, kdy mezi učiteli převažují sice kvalifikovaní lidé, ale je tam
nezanedbatelná menšina lidí, která nemá aprobaci, že by tato opatření měla
směřovat k vytlačení z pracovního trhu těch lidí, kteří nesplňují
kvalifikační podmínky. Ať je to v jakékoli profesi. A tady se pro změnu
dotknu odborářů, jejichž jednoho vůdce jsem támhle zahlédl.
Podívejte se, a teď mě pro změnu vypískáte Vy, představitelé zaměstnanců,
onen požadavek na šestnáctitřídní platovou stupnici je naprosto
opodstatněný. Je opodstatněný proto, protože účelem této šestnáctitřídní
stupnice je prohloubit rozdíly mezi kvalifikovanou a nekvalifikovanou,
chcete-li to vyjádřit jinak, mezi úspěšnou a neúspěšnou prací. Ale účelem
této šestnáctitřídní stupnice vůbec nemůže být zvýšení mzdových prostředků
každému. Dejme méně těm, kdo pracují špatně a více těm, kdo pracují dobře,
jestliže to dopadne dobře. Účelem této šestnáctitřídní stupnice by mělo být
vytlačení z pracovního trhu těch lidí, kteří v dané profesi a pouze v dané
profesi nemají co dělat.
Tím přicházím k poslední věci, a budu končit, a to je problém
nezaměstnanosti. Když jsem bilancoval asi před rokem a půl naposledy v
Poslanecké sněmovně činnost vlády, řekl jsem: Ano, podařilo se nám zvýšit
objem zahraničních investic ze dvou na devět mld dolarů ročně, což měří
kredibilitu české ekonomiky. Ano, podařilo se nám z minus 2% růstu HDP
dosáhnout plus 3% a z -2% růstu reálných mezd +3 až +5% každý rok. Ale to,
co se nám nepodařilo, a to poctivě přiznávám, je řešení otázky
nezaměstnanosti. Sdílím některé konzervativní principy přátelé, např. že se
nemá bourat to, co dobře funguje. Ale jestli u nás něco nefungovalo dobře,
tak to byla ať už aktivní nebo pasivní politika zaměstnanosti, což dokazuje
přes příliv zahraničních investic a další pozitivní momenty, trend současné
nezaměstnanosti. A tuto chybu nebo tento nedostatek je zapotřebí poctivě
přiznat. Chtěl bych skončit jedním revolučním návrhem.
Stát na jedné straně má povinnost nabídnout práci lidem, kteří chtějí
pracovat. Na druhé straně tato jeho povinnost končí v okamžiku, kdy lidé
tuto práci odmítnou. Domnívám se, že bychom měli uvažovat, vzhledem k tomu,
že ministerstvo pro místní rozvoj s decentralizací veřejné správy ztrácí
svůj smysl, o jeho přeměnu v ministerstvo veřejných prací, to keynesiánství
v Roosveltově aplikaci, jak vidíte, se mi neustále vrací - i když vůbec
neříkám, že bychom budovali nějaké megastavby a že by stát ve spolupráci s
kraji a obcemi s případným využitím kofinancování ze zdrojů EU měl za
minimální mzdu, to podotýkám, organizovat nikoli pouze veřejně prospěšné
práce na komunální úrovni, ale i rozsáhlé práce obnovovací a zabezpečovací,
které přesahují tuto komunální úroveň, a že lidé, kteří by kromě vážných,
např. zdravotních důvodů odmítli se na těchto veřejných pracích jako
nezaměstnaní podílet, by neměli dostávat podporu v nezaměstnanosti a další
sociální dávky. Jsem dokonce přesvědčen, že by toto řešení bylo úspornější
a domnívám se, že by mohlo vést k poměrně výraznému snížení
nezaměstnanosti.

Blížím se k závěru a ten závěr bude poměrně strohý.
Jsem přesvědčen, že přes nesporné dobré úmysly současné vlády reforma
veřejných financí způsobí:
* zbrždění ekonomického růstu
* narůstající sociální napětí a tedy oslabení sociální koheze
* 3/ přesun na politické scéně, zejména přesun v poměru sil mezi
komunistickou a sociálně demokratickou stranou.
Jsem přesvědčen, že řešením tohoto problému je návrat k původnímu volebnímu
programu sociální demokracie, posílení příjmové stránky státního rozpočtu,
menšinová vláda, která by si zabezpečila svou toleranci příslibem
rozpočtových úspor. Já vím, že jsem je všechny nevyjmenoval, ale i když mě
pan Nekola napomene, že už překračuji limit, dovolte mi jenom jednu
minutu.
Jiřina Musílková, šéfka VZP, mi před dvěma lety sdělila: "Na zdravotnictví
bychom mohli ročně ušetřit 5 mld. korun, kdybychom pro banální onemocnění
povinně předepisovali generika", to jsou léky s prošlou patentovanou
ochranou. Je prý přítomno 60 novinářů, takže aby se jaksi neobjevilo v
novinách, že doporučuji používání prošlých léků, chtěl bych je upozornit,
že prošlá patentovaná ochrana není totožná s prošlou expirační lhůtou.
V každém případě se domnívám, že jestliže léková politika představuje 40
mld. korun ročně, tak když šlápnete na palec zahraničním farmaceutickým
firmám a ušetříte tak 5 mld. ročně, tak nebudete muset dělat ona opatření v
nemocenské, v dalším doplácení za léky, vůči nemocným, kteří se nedokážou
bránit. Ale přátelé, málokterá nátlaková skupina dokáže tak skvěle lobovat
v parlamentě i jinde, jako zahraniční farmaceutické firmy. A nezapomeňte,
že minimálně 10% lékařů jsou dealeři zahraničních farmaceutických firem.
Takže, kdybych měl víc času, jako že ho nemám, tady jsem uvedl jenom jednu
pětimiliardovou úsporu ročně, tak si uvědomte jednu věc. Ano, můžete
ušetřit, ale bude to někoho bolet. Jestli to bude bolet zaměstnance, pokud
jsou líní a neschopní, ať je to bolí, viz ta šestnáctitřídní stupnice.
Pokud to bude bolet nemocné a nebo pokud to bude bolet např. zahraniční
farmaceutické firmy, ale i zahraniční vlastníky, kteří podle údajů České
spořitelny v červenci vykázali 19 mld. korun čistého zisku, a kteří teď
dostávají onen zmíněný dárek, o němž jsem před chvílí mluvil.
Takže tím jsem Vám naprosto jasně dokázal, a to jsou dvě poslední věty,
pane Nekolo, že žádný Růžový panter se na politickou scénu nevrací, protože
si nedovedu představit politika, usilujícího o"comeback", který by na jedné
straně říkal zaměstnavatelům, že je proti snížení daní z příjmu právnických
osob a na druhé straně odborářům, že chtějí-li mít vyšší mzdy, musí si na
ně vydělat vyšší produktivitou práce. Takový politický sebevrah snad
skutečně neexistuje. Jediný důvod, a to je ta druhá a poslední věta, mého
vystoupení tedy spočívá v tom, že jsem považoval za zbabělé nevarovat před
střednědobými a dlouhodobými důsledky této konkrétní reformy veřejných
financí, stejně tak, jako jsem v některých kacířských článcích varoval s
příslušnými riziky za totalitního komunistického režimu. Protože bych se
prostě cítil jako zbabělec, kdybych to neudělal, a tak mohu skončit slovy
středověkého kazatele: dixi et salvavi animam meam.

Řekl jsem a spasil jsem svou duši.

Děkuji Vám za pozornost.

na předchozí stránku úvodní stránkapsaný životopisnovinkyPřátelé Miloše Zemanaživotopis v datechfotografievýroky a bonmotyknihyprojevy, články a rozhovoryústní interpelaceprezidentské volbyřekli o MilošoviZeman v roce 1989Zemanovy domydiskusní fórumvaše názoryodkazy na úvodní stránku
© 2002 - 2016 zemanolog     (email: zemanolog zavináč centrum tečka cz)