Projevy, články a rozhovory

Projev předsedy vlády Miloše Zemana přednesený dne 23. dubna 2002 v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR

Vážený pane předsedo, vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, dovolte mi, abych pravděpodobně naposledy v historii této sněmovny, či lépe své politické dráhy, využil svého práva na přednostní vystoupení a poté, co jsme plodně strávili jednu hodinu a 35 minut vášnivou diskusí o programu, vás poprosil o 15 minut vašeho vzácného času, během nichž bych se s vámi chtěl rozloučit. Stačila by mně na to sice jedna jediná věta, ale domnívám se, že politik, který po určité době z politiky odchází, by měl pronést jakési stručné poselství, které by - byť v této nervózní a předvolební době - nebylo lacinou agitkou, ale spíš zamyšlením, možná oslovujícím i příslušníky více politických stran najednou - zejména těch, kdož mě poslouchají, jako nejsou kolegové Nečas, poslankyně Němcová a poslanec Vidím, kterému jsem před chvílí uvolnil pořadí.

Uvažoval jsem o tom, kdy s tímto závěrečným poselstvím vystoupím. Chtěl jsem původně vystoupit i po dohodě s předsedou sněmovny v souvislosti s projednáváním poslední zprávy vlády o činnosti, ale dospěl jsem k názoru, že zpráva vlády je zpráva o týmovém díle sedmnácti lidí a že by nebylo korektní spojovat toto téma s víceméně individuálním vystoupením.

Proto mi dovolte, abych vystoupil nyní, neboť mám ze své zkušenosti předsedy Poslanecké sněmovny ještě v živé paměti, jak na poslední schůzi sněmovny v roce 1998, na jejím konci, jsem naháněl poslance, z nichž ti, kdo měli šanci ve volbách uspět, už byli na volební kampani, a ti, kdož šanci neměli, se neobtěžovali do sněmovny vůbec přijít.

Dovolte mi, abych své vystoupení začal citátem svého oblíbeného filozofa, francouzského esejisty Michela de Montaigne, který napsal: "Je iluzí domnívat se, že po zlu musí nutně přijít dobro. Může přijít jiné zlo."

Domnívám se, že jestliže zhruba před dvanácti roky se podařilo odstranit systém, který byl založen na popírání svobody voleb, a tedy i práva člověka se svobodně rozhodnout, jsme dnes - byť rafinovanějším a sofistikovanějším způsobem - znovu vystavováni témuž nebezpečí, byť tímto nebezpečím není otevřená diktatura, ale spíš manipulace, popírání nutnosti skutečně svobodných voleb, znevažování jejich významu a pokus nahradit je zákulisními a kuloárními intrikami.

V žádném případě se nechci srovnávat s Dwightem Eisenhowerem, ale vzpomínám si, že ve svém závěrečném poselství varoval před jevem, který označil jako vojensko-průmyslový komplex. A já bych chtěl varovat před jevem, který bych označil jako mediokracie. V těch zhruba 12 minutách, které mně ještě na mé poslední privilegované vystoupení zbývají, bych se chtěl - a v tom je smysl mého vystoupení - tento jev pokusit alespoň částečně popsat.

Domnívám se, že mediokracie je tvořena třemi základními komponentami. Tou první komponentou je jakási hybná, ale ve skutečnosti skrytá a utajovaná síla. Podle mého názoru reprezentanty těchto sil jsou všichni ti, kdo jak jsem už řekl popírají fakticky význam svobodných voleb a dávají přednost kuloárnímu vyjednávání. Tyto síly by byly partikulovány v takových organizacích, jako je podle mého názoru Limpa, Impuls 99, Dřevíčská výzva, Děkujeme, odejděte, Česká televize věc veřejná a organizace další. Aby mi bylo dobře rozuměno, nemám nic proti dřevíčskému zámku pana Schwarzenberga, pouze se domnívám, že politika se nemá dělat na zámcích ani na hradech. Skutečná politika se má dělat v podzámčí a v podhradí. A chtěl bych upozornit i tuto sněmovnu, že se nachází v podhradí. Ale to není vše. Onou hybnou silou je, podle mého mínění, v podstatě skupina neúspěšných podnikatelů a neúspěšných politiků, která v prvních letech společenské transformace zjistila, že k úspěchu ve svém podnikání potřebuje klientelistické berličky, protože není schopna obstát sama v normální, byť nedokonalostmi zatížené tržní ekonomice. A toto je podle mého názoru spiritus agens jevu, který se, se zdůvodněním, jež za chvíli uvedu, nazývá mediokracií.

Druhou komponentou tohoto jevu jsou ti politici, za nimiž není vidět, bez ohledu na jejich politickou příslušnost, žádná skutečná práce, žádné vlastní výsledky, a kteří proto potřebují své mediální sebezviditelnění a potřebují k tomu i nástroje, které by k takovému sebezviditelnění prospěly. Víte, že ještě zcela nedávno ceny nikoliv pro nejpopulárnějšího politika - to bych ještě pochopil - ale pro nejprospěšnějšího politika vyhrával jistý senátor, který byl sice znám svou cestovní kanceláří, ale za nímž v Senátu žádná viditelná ani neviditelná práce neexistovala. Myslím, že média mají v tomto smyslu obrovskou moc a že zejména politici, kteří jsou neúspěšní a kteří se nedokáží prosadit svou vlastní prací, potřebují opět klientelistickou berličku těchto médií jak pro to, aby jimi byli vyzdviženi na piedestal, tak i pro to, aby byli difamováni jejich případní konkurenti.

Jsou lidé, kteří nedokáží napsat vlastní článek, maximálně podepsat článek napsaný jejich mediálními experty. Jsou lidé, které nazývám politickými manekýny a kteří jsou schopni přebíhat z politické strany do jiné politické strany, a když se jich zeptáte, kde jsou jejich sliby a jaké jsou jejich skutečné výsledky, odpovědí vám bude hluboké mlčení. Toto je, podle mého mínění, ona druhá ze tří komponent mediokratického systému, který se u nás postupně vytváří.

A nyní mi dovolte, aby závěrem přešel ke komponentě třetí, to znamená ke svým oblíbeným novinářům. Nikomu nevnucuji své subjektivní mínění, byť podložené dlouholetými zkušenostmi, že nejpitomějším tvorem na zeměkouli je současný český novinář. Uvádím toto mínění pouze proto, abych vyvrátil názor, že mediokraty jsou novináři. Novináři jsou pouze jakousi transmisí, mám-li použít komunistického termínu, tedy převodovou pákou mezi první skupinou neúspěšných podnikatelů, leč finančně vlivných podnikatelů či pseudopodnikatelů, a cílovou skupinou neúspěšných politiků.

Bohužel nežijeme v době Karla Havlíčka ani v době Ferdinanda Peroutky. Žijeme v době Martina Komárka. A protože mám poměrně málo času, dovolte mi, abych argumentoval třemi stručnými citáty svůj názor na české novináře v osobě šéfkomentátora Mladé fronty Dnes tím, že uvedu to, co psal v roce 1987 jako komentátor Mladé fronty včera. Je to skutečně pars pro toto, drazí kolegové a kolegyně, protože bych mohl uvádět i další normalizační komunistická práčata z tohoto bulvárního deníku.

Citát první: Nový sovětský volební zákon dává sovětským občanům daleko širší práva než volební zákony v jakékoli kapitalistické zemi.

Citát druhý: Rozumné návrhy Varšavské smlouvy byly opět odmítnuty imperialistickými kruhy.

Citát třetí: Kapitalisté se pokoušejí zneužít černobylské havárie.

Pro stručnost svého vystoupení jsem uvedl jednoho autora a pouze tři citáty, ale mohu vás ujistit, že podobné bývalé signatáře "anticharty" a bývalé podporovatele minulého režimu můžete najít velice často mezi těmi nejplamennějšími přívrženci té politické strany, možná spíše dvoustrany, která se zaklíná bojem proti minulému režimu. A položme si sami otázku, proč tomu tak je?

Moje odpověď je velmi jednoduchá. Milí kolegové - a teď se neobracím ke kolegyním - skutečný chlap nepotřebuje prostitutky. Milí političtí kolegové, skutečný politik, ať muž, nebo žena, nepotřebuje politické novinářské prostitutky. A já vám chci pouze říci, že ti, kdo spoléhají na to, že je média úrovně Mladé fronty Dnes a jim podobných bulvárních deníků vyzdvihnou na politické výsluní, spoléhají pouze na prázdnotu voličů a neschopnost jejich seriózní analýzy.

Toto je tedy, vážené kolegyně a vážení kolegové poslanci, moje analýza mediokracie - systému, který nám v rostoucí míře hrozí a který lze označit jako permanentní vzpouru neschopných - neschopných podnikatelů, neschopných politiků a neschopných novinářů.

Dovolte mi proto, abych závěrem svého vystoupení popřál, bez ohledu na politickou příslušnost, úspěch ve volbách těm politikům, kteří mají v hlavě mozek, dokáží ho používat, dokáží formulovat vlastní názory a naslouchat názorům druhých při společném hledání pravdy. Dovolte mi, abych stejně tak upřímně popřál co největší neúspěch politickým manekýnům, kteří mají v hlavě místo mozku dálkově řízený počítač. A konečně mi dovolte, abych nejvíce ze všeho popřál úspěch a štěstí České republice.

Děkuji vám za pozornost a sbohem.