Projevy, články a rozhovory

Článek předsedy vlády ČR Miloše Zemana na téma CO JE ZA KAMPANÍ K BENEŠOVÝM DEKRETŮM otištěný v soustavě deníků nakladatelství Vltava - Labe - Press (Střední Čechy 24. 4., Večerník Praha 26. 4., Českobudějovické listy, Hradecké noviny, Severočeské noviny, Plzeňský deník a Moravskoslezský deník 29. 4. 2002)

O Benešových dekretech se už toho napsalo hodně. Nehledě na to, že sám odmítám tento termín, protože se jedná o dekrety prezidenta republiky vydávané od roku 1940 v Londýně a posvěcené Národním shromážděním v roce 1946 jako zákony České republiky, domnívám se, že problém je podstatnější, než sám název a že je dobré zaměřit se na tematiku, která byla až dosud velmi opomíjená. Touto tematikou jsou některé náznaky ozývající se zejména z Bavorska a Rakouska, že příští česká vláda bude v otázce Benešových dekretů, ale i v otázce Temelína a v dalších problémech daleko vstřícnější, než vláda současná. Chtěl bych svým čtenářům sdělit, že i já tyto obavy beru vážně. Položil bych sám sobě i druhým několik otázek:

Otázka první - Jak je možné, že Jürgen Schröder, poslanec CDU-CSU, navrhoval v Evropském parlamentu do rezoluce o ČR začlenit celkem pět odstavců týkajících se drtivé kritiky Benešových dekretů, zatímco Marinus Wiersma, holandský sociální demokrat, který byl zpravodajem Evropského parlamentu pro Slovenskou republiku, se této tematice prakticky vůbec nevěnoval? Odpověď je velmi jednoduchá. Klerikální “černá internacionála”, jejímž jádrem jsou němečtí a rakouští křesťanští demokraté, resp. lidovci, pokus o změnu výsledků 2. světové války podporuje, zatímco evropští sociální demokraté tomuto pokusu čelí.

Druhá otázka se týká toho, proč naši členové této “černé internacionály”, tj. KDU-ČSL a Unie svobody sdružení ve dvoukoalici, se tak dlouho bránili tomu, aby otázka Benešových dekretů byla projednávána na parlamentní půdě. Není i toto pokusem vyhnout se závaznému prohlášení českého zákonodárného sboru, aby si představitelé těchto stran uvolnili ruce v případě, že se, nedej bůh, dostanou do budoucí vlády a projevili daleko měkčí, smířlivější a, nebojím se říci, i kolaborantštější postoj vůči této otázce?

Otázka třetí – Jak je možné, že ODS, která se s takovou vervou pustila do obhajoby českých národních zájmů, třebaže její předseda počátkem 90. let navrhoval koaliční komisi pro vyjednávání se sudetskými Němci, se pokouší splnit svým návrhem na projednávání těchto záležitostí na úrovni EU toužebné přání sudetských Němců a tím jim de facto vychází vstříc?

A konečně otázka poslední, adresovaná rovněž na adresu ODS. Byl jsem tím, kdo považoval za nezbytné svoje společné prohlášení s Günterem Verheugenem konzultovat s předsedy obou komor parlamentu. Oba dva předsedové mně sdělili, že k tomuto prohlášení nemají žádné výhrady. Následně ODS svolala tiskovou konferenci, kde prohlásila, že ji toto společné prohlášení šokuje. Považuji to za naprosto pokrytecké a za zneužití této tematiky národních zájmů ve volební kampani, protože není možné, abych jeden den s prohlášením souhlasil a druhý den ho odsuzoval. Konstatuji přitom, že v textu prohlášení, který byl s oběma předsedy komor parlamentu konzultován, nedošlo k žádným změnám.

Shrnuto a podtrženo – jestliže je naděje některých zahraničních kruhů, že nová česká vláda po volbách změkčí svůj postoj a vyjde vstříc sudetoněmeckým požadavkům, je to vlastně nepřímé uznání současné české vládě, že nic takového nečiní. Doufám, že všichni ti, kdo se bijí v prsa a zaklínají se českými národními zájmy, si uvědomí, že skutečným obhájcem těchto národních zájmů je právě tato vláda. Pozval jsem do ČR Tonyho Blaira i Güntera Verheugena, v Moskvě jsem mimo jiné o této otázce jednal s ruským prezidentem Putinem. Jsem rád, že české diplomacii se podařilo dosáhnout široké mezinárodní podpory pro reálnou obhajobu našich národních zájmů. S lítostí konstatuji, že na tom nemá žádný podíl naše opozice.

Závěrečná poznámka by se měla věnovat českému tisku. Zejména deníky Mladá fronta Dnes a Lidové noviny mně připomínají obdobu tisku druhé republiky, ne-li protektorátního tisku, s tím jediným rozdílem, že zatímco Emanuel Moravec byl inteligentní lump, o českých novinářích nelze toto adjektivum použít. Jestliže zkrachovalý politik Bohumil Doležal tvrdí, že pomnichovské hranice byly národnostně spravedlivé, lze se nad tím pouze pousmát. Jestliže však redaktor Mocek v Mladé frontě Dnes tvrdí, že jsme květnovou mobilizací v roce 1938 vyprovokovali Německo i naše spojence k uzavření Mnichovské dohody, pak lze pouze parafrázovat titul jeho článku, který zní “S českými blázny nikdo nejedná”. Ano, doufám, že ani Blair, ani Verheugen, ani Putin nebudou nikdy jednat s redaktory z Mladé fronty.