Projevy, články a rozhovory

Článek předsedy vlády ČR Miloše Zemana na téma 15. BŘEZEN 1939 A SOUČASNOST otištěný v soustavě deníků nakladatelství Vltava - Labe - Press (Večerník Praha 22. 3., Střední Čechy, Českobudějovické listy, Hradecké noviny, Severočeské noviny a Plzeňský deník 25. 3. 2002)

Letošního 15. března jsem byl v Barceloně na summitu Evropské unie. Předpokládal jsem, že se samozřejmě některý z ústavních činitelů k tomuto neslavnému, ale varujícímu výročí vyjádří, a přišlo mi trochu líto, že se tak nestalo. Chtěl bych to napravit alespoň tím, že se k němu vyjádřím sám.

Nechci opakovat věci, které jsou již dávno známy. Chtěl bych se spíš zamyslet nad jevem, jemuž se někdy říká dodržování smluv. Již latiníci zastávali heslo pacta sunt servanda - smlouvy je zapotřebí dodržovat. A toto heslo je, podle mého názoru, základním pilířem skutečné politické kultury. K čemu je vám sebeúspěšnější jednání s jakýmkoli partnerem, který vám cokoli slíbí, aby v zápětí tuto dohodu nedodržel. A proto je dobré dívat se na 15. březen 1939 očima spolehlivosti partnerů, s nimiž tehdejší československá reprezentace jednala.

Není sporu o tom, že naprosto nespolehlivým partnerem bylo hitlerovské Německo. I když se slavnostně zavázalo po záboru českého pohraničí, že nebude mít žádné další územní požadavky v Evropě, čímž ostatně tiše naznačovalo, že by mělo určité koloniální požadavky například v Africe, nedokázalo tento slavnostní závazek dodržet. Nebylo to nic překvapivého a je zbytečné ztrácet čas komentářem k věrolomnosti každé diktatury, nacistickou nevyjímaje.

Velká Británie a Francie však byly demokraciemi, a přesto nedokázaly dodržet dokonce ani Mnichovskou dohodu, která sama o sobě byla porušením jejich předchozích závazků, zejména v případě Francie, a garance, které poskytly bezpečnosti okleštěného Československa, po této Mnichovské dohodě nebyly naplněny. Znamená to tedy, že ani demokratický režim nemusí být seriózním a důvěryhodným partnerem, pokud je veden slabošskými politiky, dávajícími přednost pohodlnému appeasement, neboli usmiřování, před razantní, nepohodlnou a veřejností ne vždy příznivě vnímanou politikou.

Daladier i Chamberlain obětovali Československo v Mnichově v naději, že zachrání mír pro naši dobu. Jak tehdy v parlamentě poznamenal Churchill, Anglie mír nezachránila, ale zato ztratila čest. A ztráta cti není jenom platonická hodnota. Ztráta cti znamená, že je daná země vystavena daleko krutější zkoušce, než jaká by nastala v okamžiku, kdyby se tato země zachovala čestně a dodržovala své závazky.

Totéž mimochodem platí i o beckovském Polsku. To pod vábničkou uchvácení Těšínska, se stalo objektivním spojencem Hitlera, protože jeho politickým vůdcům chyběla předvídavost spočívající v tom, že si měli uvědomit, že obsazení zbytku Československa otevírá Wehrmachtu nástupní prostor proti Polsku i na jižní hranici, a tím dále komplikuje jeho beztak neutěšenou obrannou situaci.

Zvláštní a mimořádně smutnou kapitolou předcházející 15. březnu bylo vyhlášení samostatnosti Slovenského štátu. Je dobré si uvědomit, že pro toto vyhlášení samostatnosti ve Slovenském sněmu hlasovali snad všichni poslanci, a to třebaže Slovensko bylo v roce 1918 pod silným maďarizačním útlakem zbaveno téměř veškeré inteligence, a právě příliv českých učitelů, českých úředníků i rozsáhlá ekonomická distribuce vedly k tomu, že slovenská část tehdejšího Československa dostávala mimořádné injekce, samozřejmě na úkor Čech a Moravy. Neříkám to proto, že bychom to měli Slovákům dnes vyčítat, protože každá země se snaží o jistou redistribuci, podobně jako severní Itálie dotuje italský jih. Říkám to proto, protože ve slovenském národě se v onom osudovém okamžiku neozval ani náznakem pocit souznění s Československem.

Pojďme závěrem rekapitulovat, jak aktéři porušování závazků a smluv dopadli. Hitlerovo Německo bylo obráceno v rozvaliny. Anglie a Francie po skončení 2. světové války přišly o svoji velmocenskou roli. Polsko prošlo kataklyzmatem 2. světové války a podstatnou změnou svých hranic. A Slovensko se zachránilo jedině tím, že bylo přijato jako součást obnoveného Československa do rodiny vítězných národů, třebaže ve skutečnosti v průběhu 2. světové války stálo na straně poražených mocností Osy. Je však zapotřebí s úctou zaznamenat pokus napravit tuto situaci v podobě Slovenského národního povstání.

I když jsem byl 15. března v Barceloně, přesto jsem se i tam důsledkům 2. světové války, tj. dekretům prezidenta Beneše, věnoval při svém jednání s komisařem pro rozšíření Evropské unie Günterem Verheugenem. Jedna rakouská poslankyně Haiderovy strany následně obvinila Verheugena, že při tomto jednání přede mnou padl na kolena, zatímco na domácí půdě mě naopak ODS obvinila z toho, že jsem před Verheugenovými požadavky kapituloval. Jak se říká, nikdo není ve své zemi prorokem.

Zastávám tedy víru, že partneři, kteří spolu jednají, mají po často tvrdém a náročném jednání dodržovat uzavřené dohody a nemají je porušovat pod sebelákavějšími záminkami. A tato víra mě neopouští ani na konci mé politické dráhy.