Projevy, články a rozhovory

Článek předsedy vlády ČR Miloše Zemana na téma Taková klidná země otištěný v soustavě deníků nakladatelství Vltava - Labe - Press (Večerník Praha 8. 3., Střední Čechy, Českobudějovické listy, Hradecké noviny, Severočeské noviny a Plzeňský deník 11. 3. 2002)

Když mám setkání se zahraničními investory, kteří většinou vyjadřují spokojenost se svými investicemi v ČR, upozorňuji je nejenom na vládní investiční pobídky, ale také na to, že ČR je šedivá, nudná a klidná země, která se jen málokdy objevuje na prvních stránkách světových deníků, protože v ní neprobíhá ani občanská válka, ani revoluce, ba dokonce ani zemětřesení. Pro investory je politická a ekonomická stabilita velmi důležitá a oceňují zejména to, že v průběhu posledních čtyř let nedošlo v ČR prakticky ani k jediné stávce. Vlastně k jedné stávce došlo. Byla to patnáctiminutová stávka na českých železnicích, o níž se vláda dočetla až v tisku, protože železniční odboráři neuznali za vhodné jí jakýmkoli způsobem konzultovat a požádat o jednání. Stávka po patnácti minutách skončila a cestující veřejnost si jí většinou ani nevšimla, protože ji považovala za běžnou součást provozu Českých drah s jejich obvyklými zpožděními vlaků.

Chtěl bych v této souvislosti ocenit vyjednávací schopnosti Vladimíra Špidly, který vede tripartitu, na nichž se setkávají zástupci vlády, zaměstnanců a zaměstnavatelů. A sociální smír, který se právě pomocí tripartity podařilo dosáhnout, pokládám za velkou hodnotu, která této vládě, ale i zaměstnancům a zaměstnavatelům, nepochybně pomohla.

Je samozřejmé, že ti, kdo v současné době nejsou u politické moci zejména proto, že v červenci 1998 odmítli mé velkorysé návrhy, se snaží kalit vodu a snaží se vylíčit ČR jako krizovou zemi. Obávám se však, že nemají pravdu. Pokud u nás dílčí a krátkodobé krize propukají, pak jsou většinou vyvolány frustrovanými jedinci, kteří litují toho, že neuspěli u veřejnosti ve svobodných volbách. A takovými akcemi byla mimo jiné Dřevíčská výzva, obsahující knížecí výzvy některých ekonomů, Děkujeme, odejděte, Impuls 99 nebo Česká televize - věc veřejná. V průběhu doby, po krátkodobém vzedmutím vášní, se ukázalo, že iniciátoři těchto akcí nemají vůbec žádný konkrétní program. Když mně jejich křiklounství připadalo nepřiměřené, ptal jsem se sám sebe, zda k nim nejsem nespravedlivý, a zda nepřinášejí nové a podnětné myšlenky. Čekal jsem proto, jaký program předloží a zjistil jsem že nepředložili nic, protože nejsou schopni reálně pracovat. Snad právě proto se při ročním výročí hnutí Děkujeme, odejděte objevilo na Václavském náměstí pouze několik stovek lidí a iniciátoři této akce nejenže nebyli schopni založit vlastní politickou stranu, ale dokonce dosáhli i politologického rekordu, když se jimi připravovaná strana rozpadla na dvě ještě před svým oficiálním založením. Nemám podobně nic proti dřevíčskému zájmu pana Schwarzenberga, ale domnívám se, že politika by se neměla dělat na zámcích a hradech, ale plebejská, tedy demokratická, politika by se spíše měla dělat v podzámčí a v podhradí.

Poslední kategorií, o které bych se chtěl zmínit, je kategorie tzv. kibiců. Neúspěšní politici bývají v médii často označováni jako kritici, či oponenti úspěšných politiků. Představte si kuchaře, o němž by se v kuchařce psalo jako o známém kritikovi jiného kuchaře. Takový kuchař jim pouze dokazuje, že neumí vařit, protože kuchař, ale i politik musí být hodnocen podle toho, co umí, a nikoli podle toho, jak vehementně kritizuje své konkurenty. Vzpomínám si, že v hospodách kdysi visel nápis proti kibicům, a přemýšlím, zda by si tento nápis neměli někteří naši političtí kibicové znovu připomenout.