Projevy, články a rozhovory

Článek předsedy vlády ČR Miloše Zemana na téma MASARYKOVSKÉ TRADICE otištěný v soustavě deníků nakladatelství Vltava - Labe - Press (Večerník Praha a Střední Čechy 15. 3., Českobudějovické listy, Hradecké noviny, Severočeské noviny a Plzeňský deník 18. 3. 2002)

Z výročí narození Tomáše Garrigue Masaryka se jako obvykle roztrhl pytel s oslavnými články a s oslavnými projevy. Nedostatkem těchto projevů je podle mého názoru to, že se soustřeďují převážně na Masarykovu prezidentskou činnost a nesestupují ke kořenům, jimiž byla jeho činnost předprezidentská. Chtěl bych proto ve svém příspěvku zmínit pouze tři vzájemně propojené aspekty, které nám umožní lépe pochopit Masarykovu povahu. Prvním aspektem byl jeho boj proti rukopisným falzům, druhým byla hilsneriáda a třetím byl jeho odchod do exilu s cílem rozbít Rakousko.

Začněme prvním aspektem. Každý národ má určitou hrdost, která vyplývá z jeho dějin. Dějiny, jak pochopil už Orwell, však lze přepisovat a domýšlet. Vedle skutečných důvodů hrdosti na naše dějiny tak existovaly i důvody fiktivní a jedním z nich byl i Rukopis královedvorský a zelenohorský, které možná přispěly k inspiraci některých kulturních děl, ale které se následně prokázaly být falzifikáty. Byla velká část českého národa, která na těchto falzech lpěla a byla tak ochotna připustit, že národní historie může být založena i na lži. Masaryk vystoupil proti tomuto mýtu a setkal se se zjevným nepřátelstvím většiny české společnosti. Studenti ho vypískali, demonstranti mu rozbíjeli okna jeho bytu. Na to vše se dnes zapomíná, protože převažuje tatíčkovská legenda, podle které národ Masaryka zbožňoval. Je třeba si uvědomit, že ti, kdo tehdy vystupovali proti Masarykovi, vůbec nebyli lumpenproletariátem, často to byla tzv. elita národa, která dala přednost pohodlné lži před krutou pravdou rukopisných falz.

Druhým zmíněným aspektem je hilsneriáda. V českých zemích tehdy žilo podstatně více židů než žije dnes po holocaustu, který byl, podle mého názoru, největším zločinem v dějinách lidstva. Jejich vliv byl poměrně značný, a zejména u méně schopných jedinců i sociálních skupin vyvolával komplexy méněcennosti, či prostěji řečeno docela obyčejnou závist. Podezření z rituální vraždy proto bylo skvělým motivem pro rozpoutání antisemitské kampaně, k níž se ochotně opět připojovala tehdejší takzvaná elita národa. Masarykova odvaha spočívala v tom, že se dokázal proti této většině postavit. A že obhajoval Hilsnera, který upřímně řečeno nevynikal žádnou zvláštní inteligencí, ani žádným zvláštním charakterem, ale u něhož nebyly důvody předpokládat, že skutečně zavraždil Anežku Hrůzovou. Obhajoval ho nikoli podobným stylem jako Zola obhajoval Dreyfuse, ale bojoval proti samotné myšlence antisemitismu, která se o několik desetiletí později stala morem evropské ideologie. A opět si vysloužil nenávist zbabělců a pohrdání takzvaných vlastenců, kteří již v tehdejší době obhajovali čistotu rasy.

A konečně třetím předprezidentským aspektem byl odchod již šedesátipětiletého profesora do exilu, aby uskutečnil plán, který v té době připadal i jeho sympatizantům, natož jeho oponentům, jako zcela neuskutečnitelný. Plán na rozbití Rakouska, které bylo označováno jako žalář národů, zejména poté, když po vyrovnání s Maďary, nebylo uskutečněno obdobné vyrovnání s Čechy a kdy agresivní německá menšina na českém území takové vyrovnání současně znemožňovala. V českých zemích bylo tehdy soustředěno přibližně 70 % rakouského průmyslu, ale česká politická reprezentace neměla právo hájit skutečné české národní zájmy, Rakousko se stále více ocitalo ve vleku vilémovského Německa Vytýčit rozbití tři staletí trvající rakouské, respektive rakousko-uherské monarchie, se zdálo v té době utopií, ale nakonec se prokázalo jako rozumný projekt, který nahrazoval, řečeno Masarykovými slovy, teokracii demokracií. Když se pak Masaryk vracel zpátky domů, byl již vítán jako prezident a nastoupila relativně klidná éra, která byla spojena s takzvaným fangličkářstvím a s důkazy českého národa. Důkazy, které byly do značné míry pomíjivé, jak ukázala doba i druhé republiky a samozřejmě o to více komunistická diktatura, kdy byl Masaryk označován jako nepřítel dělnické třídy a jako buržoazní politik..

Pokusme se proto, při vzpomínkách na Tomáše Garrigue Masaryka soustředit větší pozornost právě na jeho předprezidentské období. I když to bude bolestivé přemýšlení, které patrně povede k závěru, že pravda se mnohdy zpočátku rodí v menšině a musí se prosazovat v nelítostném boji proti většinovému názoru zfanatizovaných nebo lhostejných lidí. Koneckonců, byla to právě Charlotte Masaryková, která říkala opakovaně svému muži památnou větu - proč bys ustupoval, když máš pravdu.