Projevy, články a rozhovory

Článek předsedy vlády ČR Miloše Zemana na téma DĚLÍCÍ ČÁRA otištěný v soustavě deníků nakladatelství Vltava - Labe - Press (Večerník Praha 1. 3., Střední Čechy 2. 3., Českobudějovické listy, Hradecké noviny a Plzeňský deník 4. 3. 2002)

V předvolebních diskusích často praskají různé bubliny, které proběhnou tiskem a vzbudí pozornost několik dní, aby následně zapadly. Je mnoho pravdy na výroku, že nic není staršího než včerejší noviny. Pod povrchem těchto předvolebních diskusí však bublá skutečný spor mezi dvěma politickými uskupeními, která lze zjednodušeně označit za konzervativce, či liberály na jedné stráně, a sociální demokracii na straně druhé. Je to spor o míru solidarity v české společnosti a tento spor je skutečnou dělící čarou mezi jejich volebními programy.

Pokusme se nejdříve pojem mezilidské solidarity definovat. Je to vždy solidarita s těmi, kdo jsou slabší a nikdy solidarita s těmi, kdo jsou silnější, protože solidarita se silnějšími je svým způsobem protismyslná. Je to tedy solidarita s nemocnými, kterou mají prokazovat zdraví. Je to solidarita se staršími, kterou mají prokazovat mladší. Je to solidarita s chudšími, kterou mají prokazovat bohatší. Je to solidarita s nezaměstnanými, kterou mají prokazovat zaměstnaní. A je to samozřejmě i mezinárodní solidarita. Například solidarita s malými demokratickými zeměmi. Ale o tom jsem už psal ve svém předchozím článku.

Vraťme se tedy k domácí formě solidarity. Solidarita mladších se staršími se má projevovat v otázce penzijní reformy. Není možné žádat, abychom privatizovali stáří. Není možné žádat, aby státem garantovaný důchod byl na úrovni životního minima z toho prostého důvodu, že každý z nás platí sociální, respektive důchodové pojištění, a peníze, které mu stát následně vyplácí, nejsou jakýmsi jeho milodarem nebo chudinskou dávkou, ale pouze vrácením této částky, kterou po dobu svého pracovního věku tento občan odváděl.

Solidarita bohatších s chudšími se projevuje progresivním zdaněním To znamená, že nejenom absolutně, ale i relativně bohatší příjmové skupiny platí o něco více než příjmové skupiny chudší. Tato solidarita má jeden podstatný důsledek, že zajišťuje rozumnou míru sociální koheze neboli sociální soudržnosti a tato míra je považována za jeden z podstatných faktorů ekonomického rozvoje země. Jinými slovy, stát, kde jsou na denním pořádku stávky, demonstrace a jiné formy protestů a sociálních konfliktů, má ohrožen i svůj ekonomický růst. A já jsem velmi rád, že v České republice za poslední čtyři roky nebyla prakticky žádná stávka, s výjimkou patnáctiminutové stávky na železnici, které si cestující veřejnost nepovšimla, protože ji považovala za normální projev provozu Českých drah.

Stejně tak bychom mohli mluvit i o solidaritě zdravých s nemocnými, kde pravicové politické strany navrhují, aby si pacienti platili v nemocnicích, za léky, za návštěvu ošetřujícího lékaře a podobně. Stejně tak lze za formu solidarity považovat i odmítnutí myšlenky školného. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.

Domnívám se, že je zapotřebí, abychom oprostili naše vzrušené předvolební diskuse od nepodstatných detailů. A abychom si uvědomili, že právě zde vede dělící čára, a že veškerý předvolební spor je sporem o míru této solidarity. Přitom bych chtěl naprosto upřímně dodat, že ani solidarita nemůže být neomezená. Jestliže bude progresivní zdanění tak výrazné, že odradí bohatší podnikatele od jejich podnikatelských aktivit, pak to bude znamenat ránu do vazu našemu ekonomickému růstu. Jestliže budou sociální dávky tak štědré, že nebudou motivovat lidi k práci, pak to povede ke zbytečně vysoké nezaměstnanosti.

Nevedeme tedy absolutní spor, vedeme spor o míru. A v tomto sporu je sociální demokracie na straně větší míry solidárního přerozdělování než konzervativně liberální opozice. A sami občané na základě své vlastní situace se musí rozhodnout, kterému z těchto řešení dají ve volbách přednost.