Článek předsedy vlády ČR Miloše Zemana na BÝTI S IZRAELEM otištěný v soustavě deníků nakladatelství Vltava - Labe - Press (Večerník Praha 22. 2., Střední Čechy 23. 2., Českobudějovické listy, Hradecké noviny, Severočeské noviny a Plzeňský deník 25. 2. 2002)

 

Nedávno jsem absolvoval třídenní návštěvu Izraele, poprvé v mém životě. Seznámil jsem se s muzeem holocaustu, mluvil jsem s prezidentem, premiérem, ministrem zahraničních věcí, ministryní průmyslu, podnikateli a dalšími osobnostmi, včetně primátorů obou největších měst a měl jsem z této návštěvy velmi pozitivní dojem, protože to byla návštěva statečného národa, který bojuje proti terorismu.

Terorismus si musíme definovat. Terorismus je úmyslné zabíjení civilních obětí, včetně dětí, které je prováděno za účelem dosažení politických cílů a teroristy jsou, bez rozdílů rasy, národa nebo náboženského přesvědčení, všichni, kdo se tohoto zabíjení účastní, organizují ho nebo financují.

Nechci čtenáře nudit historickými podrobnostmi minulosti. Chtěl bych jenom připomenout, že poměrně nedávno, po jednáních v Camp Davidu, byla blízko naděje výměny území za mír, vytvoření nezávislého palestinského státu a zajištění záruk bezpečnosti Izraele. Tuto naději zmařil Jásir Arafat odmítnutím tohoto mírového plánu z toho důvodu, že požadoval právo návratu do Izraele, nikoli pouze pro původní uprchlíky, ale pro všechny jejich potomky, kterých je už dnes přibližně 5 milionů. Tím by se v podstatě Izrael stal druhým palestinským státem a Židé by ztratili svůj vlastní národní stát. Když byl tento požadavek, jako jediný, odmítnut, přičemž Izrael přistoupil na všechny ostatní požadavky palestinské strany, vyhlásil Jásir Arafat novou intifádu a začaly teroristické akce, které nebyly bojem ozbrojených mužů mezi sebou, ale sebevražednými útoky v pizzériích, diskotékách nebo na oslavě narozenin, vraždami nevinných osob, které s tímto konfliktem neměly nic společného.

Kdysi jsem na pozvání Španělské socialistické strany navštívil Baskicko, abych se účastnil její kampaně, která byla podobná kampani vládnoucí lidové strany, proti baskickému terorismu. Baskičtí teroristé tehdy vydali prohlášení, že každý zahraniční účastník této kampaně bude obětí atentátu. A přiznávám se, že právě toto prohlášení bylo posledním důvodem proč jsem se rozhodl do Baskicka jet. Ustupovat před vydíráním teroristů se krátkodobě může zdát jako produktivní strategie, dlouhodobě je to však strategie neproduktivní, a právě proto moje návštěva Izraele se jako obvykle stala předmětem nejrůznějších dezinterpretací. Na otázku deníku Haarec, zda srovnávám Arafata s Hitlerem, jsem odpověděl: “Samozřejmě není mojí povinností hodnotit Jásira Arafata”. Deník Haarec z toho udělal odpověď: “Samozřejmě.”, a pokračoval následující větou, která byla s předchozí větou v naprostém rozporu. Stejně tak, když jsem vzpomínal na to, jak strana Konrada Henleina měla instrukci od Adolfa Hitlera, aby kladla nové a nové stupňované požadavky, jsem použil anglického výrazu “Take it or leave it.” Podle zásady, že je zapotřebí, aby, pokud nedojde k rozumnému kompromisu, se neustupovalo vydírání a aby partneři byli vykázáni od jednacího stolu. S úžasem jsem se dozvěděl, že jsem vyzýval k vysídlení sudetských Němců před II. světovou válkou a k vysídlení Palestinců nyní. Ale toto vše jsou drobnosti, které snad vzbouří hladinu veřejného mínění na několik dní, ale které nezanechají hlubší stopy.

Právě zkušenost českého národa by měla vést k naší solidaritě vůči Izraeli a k pomoci při hledání takového řešení, kde by podmínkou pro vytvoření nezávislého palestinského státu bylo ukončení teroristických akcí, protože žádný stát nelze dlouhodobě budovat na teroru. V tomto smyslu jsme s Izraelem. Jsme s Izraelem tehdy, pokud si přejeme být sami se sebou.