Článek předsedy vlády ČR Miloše Zemana na téma JAK MÉDIA OVLIVŇUJÍ POLITIKU otištěný v soustavě deníků nakladatelství Vltava - Labe - Press (Večerník Praha 8. 2., Střední Čechy 9. 2., Českobudějovické listy, Hradecké noviny, Severočeské noviny, Plzeňský deník a Moravskoslezský deník 11. 2. 2002)

 

V minulém týdnu byly zajímavé dvě zprávy, z nichž jedna byla naprosto zasutá a druhá naopak zaplňovala první stránky všech novin. Tou první zprávou bylo sdělení, že podle průzkumu veřejného mínění opět stoupla důvěra v českou vládu, která i v našem skeptickém národě dosáhla 46 %, což je nejvíce za dobu její existence. Tou druhou zprávou byla informace o rozpadu čtyřkoalice.

Politici někdy podléhají iluzi, že voliči se, ať už ve volbách nebo v průzkumech veřejného mínění, rozhodují podle toho, co o jejich stranách či hnutích napíší novináři. Jsem patrně jediný český politik, který takové iluzi nepodléhá a již před delší dobou jsem ve svém článku “Konec mé války s komentátory” tvrdil, že veřejnost je dostatečně inteligentní, aby se nerozhodovala podle předžvýkaných názorů politických komentátorů, ale podle své vlastní životní zkušenosti. Kdybych chtěl být dostatečně ironický, pak bych dokonce mohl tvrdit, že nenávist komentátorů vůči té či oné politické straně této straně prospívá, a naopak přízeň, kterou komentátoři politickou stranu zahrnují, této straně škodí a v mezním případě vede až k jejímu rozpadu.

Protože komentátoři zahrnují nepřízní sociální demokracii a její vládu a přízní zejména čtyřkoalici, chtěl bych jim touto cestou upřímně poděkovat za práci, kterou pro nás vykonali a poprosit je, aby v této práci pokračovali.

Zdá se však, že celý složitý problém vztahu mezi médii a politiky stojí za hlubší zamyšlení. Že bychom měli především odmítnout mýtus o nezávislosti našich komentátorů. Nemám tím na mysli jenom primitivní závislost, o které můžeme uvažovat v případě deníku Mladá fronta Dnes, když si uvědomíme, v čích je rukou. Pokud známe tyto informace, snadněji pochopíme, proč se redaktoři toho, podle mého názoru, bulvárního deníku, postavili jednoznačně na Haiderovu stranu v našem nedávném sporu se stranou Svobodných.

Nezávislost, či závislost politických komentátorů totiž často vyplývá z jejich osobního osudu. Protože jsem vždy byl rád konkrétní a vždy jsem jmenoval s rizikem, že na mě bude podána příslušná žaloba, budu konkrétní i dnes. Jeden z našich nejcitovanějších a současně, podle mého názoru, nejhorších politologů se jmenuje Bohumil Doležal. Tento politolog byl místopředsedou Liberálně-demokratické strany, která se už před několika lety rozpadla. Předsedou této strany byl Emanuel Mandler, který rovněž velmi často vystupuje v našich médiích a zasvěceně radí našim politikům, jak mají politiku dělat. A konečně třetím z mnoha příkladů, které bych mohl uvést, je bývalý hlavní volební manažer Občanského hnutí Ivan Gabal, který se prohlašuje za politického analytika a vyjadřuje se v podstatě ke všemu, aniž by, podle mého mínění, čemukoli rozuměl. Je známo, že Občanské hnutí mělo 16 ministrů a 60 poslanců v obou vládách a parlamentech, a přesto nepřekročilo pětiprocentní limit pro vstup do parlamentu. Je svým způsobem umění hlavního volebního manažéra, že toto dokázal. Podobně je neúspěchem jakékoli politické strany, když se nejenže nedostane do parlamentu, ale dokonce když se rozpadne.

Tato situace mně připomíná obdobu situace, která by nastala, kdyby chirurgovi zemřeli na operačním stole desítky pacientů a tento chirurg by byl potrestán tím, že by byl vyslán na příslušnou medicínskou fakultu, aby tam přednášel medikům, jak se má správně operovat. Je samozřejmé, že v naší medicíně, jak alespoň doufám, by k něčemu takovému nikdy nedošlo. Ale u našich politických komentátorů je bohužel tato situace zcela běžná. Nazval bych to vzpourou neschopných, vzpourou zakomplexovaných, vzpourou lidí, kteří si s sebou nesou mindrák ze své politické minulé kariéry, a kteří se snaží tento mindrák kompenzovat tím, že radí politikům, jak by to dělali oni. A nelze nepřipomenout aforismus Karla Čapka, který kdysi obdobně definoval literárního kritika jako toho, kdo radí spisovateli, jak by on napsal knihu, kdyby to uměl.

Závěrem bych našim novinářům doporučil, aby zahájili ostrý útok na stranu Naděje, na stranu Cesta změny, případně na stranu Lira, která se nám nyní představila s poutavým programem. Jedině tehdy, když ostře odsoudí například věčně vyceněné zuby Moniky Pajerové, a když prokáží naprostou neschopnost vedoucích představitelů těchto stran navrhnout jakýkoli smysluplný program, dojde možná česká veřejnost k závěru, že když tito komentátoři odsuzují tyto politické strany, na těchto politických stranách musí něco být. Je nešťastná země, která nemá inteligentní novináře. Je šťastná země, kde inteligence průměrného voliče je daleko vyšší než inteligence českého politického komentátora.