Článek předsedy vlády ČR Miloše Zemana na téma Rakousko a my otištěný v soustavě deníků nakladatelství Vltava - Labe - Press (Večerník Praha a Střední Čechy 25. 1., Českobudějovické listy, Hradecké noviny, Plzeňský deník a Moravskoslezský deník 28. 1. 2002)

   

Chtěl bych tímto článkem uzavřít slovní přestřelku, kterou někteří interpretují jako spor mezi Českou republikou a Rakouskem, zatímco ve skutečnosti jde o spor mezi Českou republikou a Haiderem.

V odlehčeném tónu bych zahájil citací nadporučíka Lukáše z Haškova Švejka: "Buďme Češi, ale nikdo o tom nemusí vědět." Parafrázovaně by se dalo říct, hajme své národní zájmy, ale nikdo nemusí o tom vědět. Jak ovšem můžeme hájit národní zájmy takovým způsobem, aby o tom nikdo nevěděl? A co je národní zájem České republiky? Tímto národním zájmem je především to, aby si Česká republika uchovala svou suverenitu v otázkách, o kterých rozhoduje česká vláda, respektive český parlament. Takovou otázkou je nepochybně i energetická politika. Kdybychom dovolili jakémukoli státu, aby se vyjadřoval k našim investičním záměrům, ať už v oblasti energetické nebo například průmyslové politiky, pak bychom mlčky přistupovali na ztrátu své suverenity. To přitom neznamená, že bychom neměli respektovat oprávněné zájmy našich sousedů, týkající se například bezpečnosti jaderných elektráren. Domnívám se, že tyto zájmy byly plně respektovány dohodou, kterou jsem nedávno v Bruselu uzavřel s rakouským kancléřem Schüsselem.

Referendum, které vyprovokovala v Rakousku Haiderova strana, skončilo tím, že petici podepsalo zhruba 15 % oprávněných voličů. Pro srovnání připomínám, že v posledních volbách Haiderova strana získala 27 %. Myslím si, že tento výsledek svědčí o racionalitě převážné části rakouského obyvatelstva, a chtěl bych za to svým rakouským přátelům poděkovat.

Upozorňoval jsem na to, že petice je nejenom zasahováním do vnitřních záležitostí České republiky ve věci uzavření elektrárny, která není na rakouském území, a že kromě toho vyjadřuje i zájem Haiderovy strany na dalším nerozšiřování EU. Není náhodou, že Haiderovy útoky směřují nejenom na mě, ale i na slovinského prezidenta Kučana, který je přitom hlavou ekonomicky nejpokročilejšího státu ve střední Evropě, právě vedle České republiky. Z toho vyplývá, že pan Haider se zřejmě obává toho, že by Slovinsko a Česká republika, jako ekonomicky prosperující státy, mohly být pro jeho politickou stranu a pro jeho xenofobní orientaci větším nebezpečím než státy, které méně ekonomicky prosperují, a vůči nimž je proto snadnější rozvíjet xenofobní nálady.

Nikdy jsme neprotestovali například proti rakouským tunelům a nikdy jsme neorganizovali referendum za jejich uzavření, třebaže v těchto tunelech došlo prokazatelně k mnoha smrtelným dopravním nehodám. Považujeme to za vnitřní záležitost Rakouska a věříme, že příslušné rakouské orgány podniknou bezpečnostní opatření, která v budoucnosti zvýší bezpečnost rakouských tunelů, a že těmito tunely budou, mimo jiné bez obav o svůj život, projíždět i čeští občané.

Výhled do historie směřoval v mých prohlášeních k jedinému cíli. Každý národ podléhá určitým iluzím. Například my Češi podléháme iluzi, že jsme za nacismu bojovali téměř všichni proti nacistické okupaci, že téměř každý z nás byl partyzánem, který se skrýval v brdských lesích, a že téměř každý obyvatel Prahy bojoval v Pražském povstání. Krutou pravdou je místo toho fakt, že pražské gestapo bylo zaplaveno udáními Čechů na své spoluobčany za protinacistickou činnost a že mnoho lidí v protektorátu usilovně pracovalo pro vítězství velkoněmecké říše. Stejně tak po listopadové revoluci v roce 1989 se u nás téměř každý vydával za disidenta, třebaže Chartu 77 podepsalo jenom zhruba dva tisíce občanů. Je zajímavé, že nejvýraznější disidentské postoje dnes u nás projevují ti, kteří byli signatáři Anticharty, stejně tak jako bývalí konfidenti gestapa byli příslušníky revolučních gard a terorizovali mezi jinými i naše německé spoluobčany.

Je snadné být revolucionářem poslední hodiny a je obtížné být revolucionářem v době, kdy náš protivník má převahu. Těch druhých si vážím, a ty první pokládám za zbabělce. Obdobné trauma má pochopitelně i Rakousko. Nelze zapomenout nejenom na to, že Rakušané nadšeně vítali Hitlerův wehrmacht při anšlusu, ale například i naprostý fakt, že třetina dozorců v koncentračních táborech pocházela z Rakouska, což zdaleka neodpovídá podílu rakouské populace na populaci tzv. velkoněmecké říše. Zajisté tam šli víceméně dobrovolně. A zakrývat tuto genezi, tyto historické kořeny je podle mého názoru pokrytectvím jak v případě českého, tak rakouského národa.

Karl Jaspers kdysi napsal knihu Otázka viny. Myslím si, že by se oba dva národy měly nad svojí minulostí zamyslet a zabraňovat, aby z ní vznikaly jak postkomunistické, tak postnacistické strany. Mimochodem jeden rakouský politolog nedávno napsal, že jsem učinil chybu, když jsem stranu pana Haidera označil za postfašistickou, zatímco ve skutečnosti bych ji měl označit za postnacistickou. Abych dokázal, že jsem přístupný racionální kritice, tuto svoji chybu uznávám.