Článek předsedy vlády ČR Miloše Zemana na téma STOJÍME NA PRAHU EU otištěný v soustavě deníků nakladatelství Vltava - Labe - Press (Večerník Praha 23. 11., Hradecké noviny, Českobudějovické listy, Plzeňský deník a Severočeské noviny 26. 11., Pražské slovo a Střední Čechy 27. 11. 2001)

Před několika dny mně odevzdal velvyslanec EU Ramiro Cibrian hodnotící zprávu Evropské komise pro ČR. Mohu s potěšením konstatovat, že tato hodnotící zpráva je výrazně lepší, než byla hodnotící zpráva v minulém roce, která byla opět lepší než hodnotící zpráva v roce 1999. Lze tedy říci, že zpožďování našeho přibližování se k EU, které jsme zaznamenávali ve vzdálenějších minulých letech se postupně daří odstraňovat a že jsme se propracovali do čela pelotonu kandidátských zemí usilujících o plné členství v EU. Bez jakéhokoli přehnaného optimismu můžeme očekávat, že se staneme členy EU nejpozději k 1. 1. 2004, což umožní našim občanům, aby se plnoprávně v témže roce účastnili voleb do Evropského parlamentu. Vláda tedy opět splnila jeden ze slibů obsažený v jejím programovém prohlášení, že dovede ČR na práh EU.

V této souvislosti je dobré zamyslet se nad vztahem k EU a ptát se jakou EU si vlastně přejeme. Zjednodušeně řečeno, jsou zde dva podstatné rozdíly v názorech. První názor klade důraz především na ekonomickou spolupráci mezi členskými státy EU a v podstatě by si přál, aby EU byla čímsi jako zónou volného obchodu. Nejpregnantněji tento názor vyjádřila bývalá britská premiérka Margarette Thatcherová.

Druhý názor, k jehož zastáncům se řadím i já, obsahuje mínění, že EU by měla být více než jenom zónou ekonomické spolupráce, aniž bych přitom tuto spolupráci jakkoli podceňoval. Členské státy EU by měly spolupracovat nejenom v oblasti hospodářské politiky, ale i v oblasti zahraniční, bezpečnostní, sociální, ekologické a dalších politik. Aby tato spolupráce byla funkční, znamená to rozšíření dosavadních pravomocí orgánů EU, přijetí evropské ústavy a ve svých důsledcích i vytvoření evropské vlády budované na základě principů subsidiarity, tzn. na delegování řady pravomocí na národní státy, ale ponechání pravomocí evropským orgánům všude tam, kde výkon těchto pravomocí může být efektivnější než na úrovni národních států.

Uvnitř tohoto druhého názoru, který je někdy zjednodušeně označován za federalistický, se pak opět vytváří názorové odstíny. Existuje oprávněné varování před jakýmsi „tuhým centralismem“, který by národním státům odebral příliš mnoho kompetencí. Na druhé straně však se připouští, že charta základních práv, která byla přijata na summitu EU v Nice, může být základem budoucí evropské ústavy.

Diskutuje se i o tom, zda by Evropský parlament neměl mít dvě komory místo jedné. Přiznávám se, že nejsem nadšeným přívržencem takového názoru, protože mám obecné pochybnosti o funkčnosti dvoukomorového parlamentu. Nicméně nalezení vyváženého pojetí mezi kompetencemi národních států a kompetencemi EU jako celku, je proces, který, byť bude dlouhodobý, má svoji dynamiku a již jasně vedl k odmítnutí jednostranně ekonomického pojetí EU jako celku.

Je dobré se zamyslet nejenom nad tím, co nám EU dá v podobě dotací ze strukturálních a kohezních fondů, které se odhadují na částku 60 – 80 miliard korun ročně, ale také nad tím, co ČR může přinést EU. Porovnáme-li svůj očekávaný osud s údělem zemí, které do EU vstoupily poměrně nedávno jako je například Portugalsko, Irsko, Řecko a další státy, můžeme jasně konstatovat, že tyto země, nejenže neztratily svoji národní identitu, ale naopak že jejich rozvoj se vstupem do EU výrazně zrychlil a tempo jejich hospodářského růstu je podstatně vyšší než je celoevropský průměr. Není tedy důvodu k jakýmkoli obavám ze ztráty identity. Tyto obavy mohou být pouze ze strany těch, kteří již dnes žádnou identitu nemají, a tedy v podstatě nemají co ztratit, ale neměly by být sdíleny těmi, kdo jsou dostatečně sebevědomí, aby si uvědomovali, že ČR se v EU neztratí.

Na druhé straně je dobré bez přehnané hysterie reagovat i na kritické výtky ze strany posudku Evropské komise. Za nejpodstatnější z těchto výtek považuji kritiku absence zákona o státní službě. Konstatuji, že vláda tento zákon již schválila a předložila do Poslanecké sněmovny, ale tam naráží na přehnaný odpor některých opozičních stran. Zákon o státní službě má přitom za cíl odpolitizovat státní správu a dosáhnout tak stavu, kdy tato státní správa nebude bezprostředně závislá na politické moci, jinými slovy, že při každé změně vlády nebude docházet k personálním pogromům a k výměně jedněch straníků druhými straníky. Model obdobného typu funguje již desítky let například v Itálii, kde se sice vlády někdy měnily velmi často, ale státní administrativa přetrvávala. Jedině tato stabilita může dát skutečnou perspektivu schopným státním úředníkům a naopak vytlačit státní úředníky neschopné, přesněji řečeno ty, jejichž jedinou schopností je bezmezná loajalita k momentálně vládnoucí straně spojená se schopností převlékání kabátů.

Druhým nedostatkem, který nám Evropská komise vytýká, a jímž se rovněž musíme velmi vážně zabývat, je stále ještě vysoký stupeň korupce. Nebylo by asi dobré nadávat zde na komunistický režim. Daleko více se musíme zamyslet nad tím, jaký prostor pro korupci otevřela léta devadesátá, zejména některé privatizační procesy, které byly spojeny s úvěrovými a dalšími podvody. Říká se nám, že kriminalizujeme podnikatelské prostředí, ale v takovém případě by podnikatelem byl i Al Capone, protože byl odsouzen pro daňový únik. Přitom v USA, které jsou modlou našich liberálů, je právě daňový únik považován za druhý nejzávažnější trestný čin hned po vraždě. Jestliže tedy vláda bojuje proti těm podnikatelům, kteří se dopouštějí úvěrových nebo daňových podvodů, a kteří přispívají k vytváření korupčního prostředí v naší zemi, není to kriminalizace podnikatelů, je to naopak otevření prostoru pro poctivé podnikatele, aby se nesetkávali se špinavou konkurencí neplatičů, kteří tak jsou vůči nim v neoprávněně výhodnějších podmínkách.