Projev předsedy vlády ČR Miloše Zemana na téma DVOJÍ PODOBA EUROSKEPTICISMU – ZÁPADNÍ A VÝCHODNÍ přednesený dne 12. října 2001 v Dresdner Bank v Berlíně:

Dámy a pánové,

dovolte mi, abych vás úvodem svého vystoupení varoval. Mám rád provokace, protože provokace jsou osvěžující a v záplavě oficiálních projevů ční jako koření v polévce, třebaže uznávám, že polévka nesmí být překořeněna. Dovolte mi proto, abych vám ve svém vystoupení nabídl několik provokací, s nimiž samozřejmě nemusíte souhlasit, ale o nichž doufám, že o nich budete alespoň přemýšlet.

Jsem rád, že na území Berlína opět zaznívá čeština, proto mě dovolte, abych mluvil ve svém rodném jazyce. Učil jsem se německy a rozumím německy, ale první německá kniha, se kterou jsem se seznámil, byl Friedrich Nietzsche - Tak pravil Zarathustra, a jak jistě uznáte, je to kniha psaná tak snadnou němčinou, že si člověk osvojí všechny formulace, které potom může sdělit bankéřům. A první provokace spočívá v tom, že, jestliže můj předřečník připomněl císaře Karla IV. ze 14. století, tedy z doby, kdy Praha, a nikoliv Brusel, byly hlavním městem Evropy, rád bych vám připomněl, že v té době byl Berlín malým útulným městečkem uvnitř českého království, které zažívalo blaho této vlády. Když jsem toto sdělil svým německým politickým přátelům, zdvořile se mě zeptali, zda bych nechtěl k České republice připojit nové spolkové země, což by bezpochyby velmi ulehčilo německému státnímu rozpočtu. Sdělil jsem jim, že po 40 letech komunismu ani český státní rozpočet není schopen krýt tyto náklady.

Mluvím zde jako přítel, který měl velmi úspěšná jednání se spolkovým kancléřem, prezidentem, předsedou parlamentu, ale mluvím zde jako člověk, který si uvědomuje, že i v těchto těžkých dobách, kdy všichni bojujeme proti mezinárodnímu terorismu, si musíme uvědomit, že stojíme ještě před jedním úkolem kromě tohoto boje a tímto úkolem je rozšíření EU. A já jsem si, kolegyně a kolegové, zcela úmyslně vybral téma, které je o něco obtížnější než hovořit o tom, jak je EU výhodná, jak je tu “win-to-win strategy”, jak pomůže všem a neuškodí nikomu. A chtěl bych se zabývat analýzou jevu, který mnohdy podceňujeme, ale který reálně sílí, a který se jmenuje euroskepticismus. A chtěl bych se zabývat analýzou tohoto jevu na obou stranách, to znamená jak na straně dosavadních členů EU, tak na straně kandidátských zemí.

Jistě víte, i když nevěřím příliš průzkumům veřejného mínění, že, soudě podle těchto průzkumů, podpora rozšíření EU je poměrně nízká a rozhodně nemá nějaký dramatický závratný vzestup. Mohli bychom se tomu posmívat, ale pojďme se alespoň na malou chvíli spolu zamyslet, co může být reálná příčina euroskepticismu a berme své oponenty vážně, což oni často nedělají nám.

Chtěl bych vám nabídnout poněkud jiný pohled na zdroje euroskepticismu, než je obvyklá úvaha o sváru kultur. Nemyslím si totiž, že jde o svár kultur, protože střední Evropa, ale i baltické státy, z nichž pochází velká většina kandidátských zemí, patřila nejenom v době Karla IV., ale i v první části 20. století do naprosto stejného kulturního okruhu se zhruba vyrovnanou ekonomickou úrovní a ani totalitární zkušenost komunismu na tom nemohla nic změnit. To, o co jde, jsou dvě otázky, z nichž jednu si kladou euroskeptici na východě, já bych spíše řekl ve středu Evropy, a druhou euroskeptici na západě, tedy v dosavadních členských zemích EU, byť by Praha byla o něco západněji než například Vídeň.

Otázka, kterou si kladou euroskeptici na východě, zní: “Je nám EU opravdu schopna pomoci? A chce nám EU pomoci?” Günter Verheugen kdysi zmínil významného českého euroskeptika, a mého setrvalého politického oponenta, Václava Klause, který dokonce veřejně prohlásil, že od EU nedostane ČR žádnou pomoc. A toto je zdrojem obav východních, či spíše středně-evropských euroskeptiků.

Ale jaký je zdroj obav západních euroskeptiků, který se snažím pojmenovat a rozumět mu? Tímto zdrojem je obava z efektivity využití pomoci EU, přesněji řečeno obava z toho, že tuto pomoc spíše spotřebujeme, než abychom ji rozumně investovali. A myslím si tedy, že společným jmenovatelem obou typů těchto obav je právě efektivita pomoci, ať už strukturálních, kohezních nebo jakýchkoli dalších fondů, které EU poskytuje svým chudším členským zemím, a které má poskytnout i zemím, které jsou dnes v kandidátské fázi. A zde, se domnívám, je skutečná racionalita našeho uvažování. Z evropské kultury nelze vytěsňovat zemi Franze Kafky a Dobrého vojáka Švejka pod záminkou, že žila 40 let v totalitárním systému a odcizila se tedy hlavnímu proudu evropské kultury a evropského myšlení. Vždyť i v zemích, které byly dosud kandidátskými zeměmi v minulých desetiletích, byly také recidivy totalitarismu. Vzpomeňme na Španělsko s Frankem, Portugalsko se Salazarem, Řecko - na jejich epochu černých plukovníků a koneckonců i na Irsko s jejich teroristy.

Myslím si proto, že problém, na jehož řešení bychom se měli dohodnout, by měl vycházet z paradigmatu, který kdysi dávno pojmenoval Max Weber protestantskou etikou, z paradigmatu, který preferuje investice, a to investice s vysokým multiplikačním efektem nad spotřebou. Vnímám, jako nejbližší soused, Spolkové republiky Německo konflikt mezi Wessis a Ossis, který je zvláště přítomen právě zde v Berlíně, a který se patrně projeví i při blížících se zemských volbách. Vnímám ho jako konflikt mezi výrokem Wir sind ein Volk a mezi rozdílem, který spočívá, spíše než v životní úrovni, v úrovni pracovních příležitostí. A domnívám se, že jeden z faktorů, který způsobil tento konflikt, je to, že při výměně obou německých měn byl spíše z politických a populistických důvodů respektován kurz jedné ku jedné, který neodpovídal kupní síle těchto měn, a že rozpor mezi západní životní úrovní a východní produktivitou práce byl jedním z faktorů, který vedl k poměrně vysoké míře nezaměstnanosti v nových spolkových zemích.

Moje provokace spočívá v tvrzení, že je štěstím ČR, že neměla jakési bohaté Československo, které by dotovalo, nad úroveň reálné produktivity práce a reálné ekonomické výkonnosti, svého slabšího východního bratra. Mám-li tuto provokaci ještě zesílit, chtěl bych poznamenat, že vězni propuštění z koncentračních táborů, kde dlouhodobě hladověli, zemřeli poté, co dostali příliš výživné dávky jídla místo, aby se postupně adaptovali a překonali to, čemu Alvin Toffler, ve své práci Future shock, říká adaptační bariéra. Ale nechci se vměšovat do vnitřních záležitostí sjednoceného Německa, a proto mně dovolte, abych se vrátil k ČR jako k příkladu jedné z kandidátských zemí.

Jsem již 10 let v ČR nenáviděn manželkami podnikatelů, protože těmto podnikatelům říkám: “Máte-li zisk, investujte ho do nových strojů, do své dílny, do nových zařízení svých podniků, a nikoli do toho, že budete kupovat kožichy, či šperky svým manželkám.” A jistě pochopíte, že toto doporučení na popularitě příliš nepřidá. Chci říci, že největší nebezpečí, které by se mohlo stát kandidátským zemím, je, podle mého hlubokého názoru, skutečně neefektivní využití rozvojové pomoci, kterou očekávám ze zdrojů dosavadní EU, a že bych doporučoval vést ostrý řez i v tomto případě mezi investicemi a spotřebou.

Neměli bychom projíst svou budoucnost. Neměli bychom z populistických důvodů, které jsou tak blízké srdci každého politika, zvyšovat životní úroveň občanů kandidátských zemí nad míru odpovídající jejich produktivitě práce. A co bychom měli s těmi penězi dělat? Myslím si, že pod kontrolou EU, a to říkám jako evropský federalista, který podporuje rozšíření pravomocí EU, bychom měli zahájit rozsáhlé investiční programy, které především zlepší infrastrukturní síť v nových kandidátských zemích. Tyto programy budou dostatečně náročné, aby spotřebovaly téměř veškerý objem prostředků, jež by z nejrůznějších rozvojových fondů šly. Ale budou, a promiňte mi to keynesiánské přesvědčení, vytvářet multiplikační efekt v podobě budování transevropských sítí, ať už dopravních, komunikačních nebo jakýchkoli jiných, které prospějí Evropě jako celku.

Jinými slovy, smysl mého velmi prostého poselství zní: “Integrujme Evropu, která k sobě kulturně vždy patřila. Dejme dohromady knihy, které patří do jednotné evropské knihovny. Dejme dohromady jídla, která patří do společné evropské kuchyně, mimo jiné proto, abychom se nemuseli dívat televizní seriály typu Dallas a nemuseli vrchol kulinářských rozkoší zažívat s hamburgery McDonaldů. Ale uvědomme si, že nemá-li dojít k tomu, že zde bude existovat permanentní frustrace kandidátských zemí poté, co se stanou členy EU, nemůžeme, byť by to bylo pro tyto kandidátské země, tedy i pro moji zemi, jakkoli příznivé z hlediska jejich dlouhodobé budoucnosti, vyžadovat, aby dosáhly téže životní úrovně jako dosavadní členské země do doby, než nedosáhnou srovnatelné úrovně produktivity práce. Neomezujme kvůli tomuto rozdílu rozvojové prostředky, což by byl druhý extrém, ale investujme tyto rozvojové prostředky tam, kde dlouhodobě dosáhnout nejvyššího efektu.

Dovolte mi, abych na závěr pronesl jednu moudrou myšlenku a má-li to být moudrá myšlenka, nemůže to být myšlenka moje. Dovolte mi, abych vám citoval staré čínské přísloví: “Chceš-li pomoci člověku na jeden den, daruj mu rybu. Chceš-li pomoci člověku na celý život, nauč ho lovit ryby.”

Děkuji vám za pozornost.