Článek předsedy vlády ČR Miloše Zemana na téma ZÁKON ZÁKONŮ otištěný v soustavě deníků nakladatelství Vltava - Labe - Press (Večerník Praha 2. 11., Pražské slovo, Střední Čechy, Hradecké noviny a Severočeské noviny 6. 11., Českobudějovické listy a Plzeňský deník 8. 11. 2001)

 

            Za zákon zákonů je zpravidla označována Ústava ČR. Je to jistě pravda, ale ústava se mění poměrně málo. Naproti tomu za nejdůležitější zákon, který se každý rok přijímá v Poslanecké sněmovně, lze právem označit státní rozpočet. Je tomu tak proto, že státním rozpočtem prochází velmi výrazná část HDP, a že dochází k přerozdělování, kde vybrané daně se rozdělují mezi ty oblasti, které parlament považuje za společensky potřebné.

            Je naprosto pochopitelné, že se politický spor vede jak o míru přerozdělování, tak o jednotlivé rozpočtové priority. Zatímco sociální demokracie zastává názor, že míra přerozdělování má být poměrně vysoká, aby byly naplněny požadavky sociálního státu, to znamená státu, který se stará o důchodce, nemocné, mladá manželství a další sociální skupiny, pravicoví liberálové naopak vyzývají k tomu, aby míra přerozdělování byla co nejnižší, jinými slovy, aby byla co nejnižší daňová zátěž. Zapomínají přitom, mnohdy úmyslně, na to, že jsou-li nižší daně a tedy rozpočtové příjmy, jsou zákonitě nižší i rozpočtové výdaje, a že to, co ušetří občané na nižších daních, musí z vlastní kapsy zaplatit například právě za zdravotní péči, vzdělání svých dětí a další sociální služby. Nechci teď komentovat tento spor, pouze připomínám, že člověk s příjmem 100 000 korun měsíčně ušetří při stejném procentním snížení na daních desetkrát více než člověk s příjmem 10 000 korun měsíčně, přičemž jeho potřeba zdravotní péče nebo vzdělání jeho dětí je zhruba stejná.

            To, čím bych se chtěl v tomto článku zabývat, jsou spíše rozpočtové priority. Rozpočtové priority závisí i od celkového objemu rozpočtových příjmů a ten, vedle výše daní, závisí především na výkonnosti ekonomiky. Když sociálně demokratická vláda přejímala moc, ekonomika i životní úroveň klesaly. Nyní rostou. V daňové kase se tento růst projevuje s určitým zhruba ročním, časovým zpožděním a tak teprve dnes můžeme vidět, že se pomalu, alespoň trochu, zaplňuje státní kasa v oblasti výnosu některých daní s výjimkou DPH, kde máme stále problém, neboť ač celková spotřeba občanů roste a měl by se tedy zvyšovat i výnos této daně, takzvané vratky DPH tento výnos podstatným způsobem snižují.

            Nechci unavovat čtenáře technickými problémy, chci pouze připomenout, že daňové příjmy jsou zdaleka nejdůležitějšími příjmy státního rozpočtu, a že boj proti daňovým únikům a proti tunelářům, kteří je způsobují, není pouhou libůstkou vlády, ale součástí racionální ekonomické politiky, která má bez celkového zvyšování daní zvyšovat daňové příjmy, jak růstem ekonomiky, tak lepším výběrem těchto příjmů. Do příjmů státního rozpočtu také vstupují některé příjmy jednorázové. Je to například deblokace ruského dluhu. Když se této vládě jako první podařilo vymoci na Rusku zhruba 20 miliard korun jako částečnou splátku tohoto dluhu a bude to, jak se nyní ukazuje při přípravě druhé verze státního rozpočtu, i částka asi 8,5 miliardy korun, kterou ministerstvo financí obdrží jako náhradu kompenzací v souvislosti  s případem IPB, a které podle platných pravidel nelze uplatnit jinak než jako nové rozpočtové příjmy.

            Kromě toho zde jsou samozřejmě i příjmy z privatizace. Vláda se však domnívá, že podstatná část těchto příjmů by měla být věnována jednak na umořování státního dluhu, který vznikl za minulých vlád, ale který je teprve nyní touto vládou odhalován, jednak na investice, a to zejména na investice do dvou nejdůležitějších oblastí, což je bytová výstavba a dopravní infrastruktura. Jinými slovy, mimořádné příjmy by měly být věnovány na mimořádné výdaje a na investice, nikoli na spotřebu. Projíst svoji budoucnost je snadné a tato vláda by lehce mohla být populární, kdyby privatizační výnosy určila na zvýšení životní úrovně. Životní úroveň se však zvyšuje na základě růstu produktivity práce a nikoli projídáním budoucnosti.

            Disponujeme-li určitým balíkem peněžních prostředků, vzniká zákonitě i mezi jednotlivými ministerstvy spor jak tyto prostředky nejlépe využít. Každý ministr přitom logicky tvrdí, že právě jeho resort je nejdůležitější a potřebuje přidat. S takovým postupem se však daleko nedostaneme. Vláda ve svém programovém prohlášení jednoznačně řekla, že je nezbytné, aby nejdůležitějšími investicemi byly investice do lidí. Investice do lidí znamenají investice do sociální péče, investice do zdravotnictví a investice do školství. A právě proto jsou resorty, které jako rozpočtové priority v návrhu vlády o státním rozpočtu nejvýrazněji rostou. Přistupuje k nim ještě jeden resort, a to je resort ministerstva spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že nikdo z nás není spokojen s pomalým vyřizováním soudních případů. I když si osobně myslím, že za to někdy může i lenost a neschopnost některých našich soudců, plně souhlasím s názorem, že investice do této oblasti byly v minulosti poddimenzované, a že tu situaci musíme zlepšit.

            Specifickým případem zůstává situace ve školství. Tato vláda nejvíce ze všech předchozích vlád zvýšila výdaje na školství, a to o jednu třetinu, ze 60 na 80 miliard korun. Z toho výdaje na vysoké školy vzrostly z 11 na 15 miliard korun. Připadá mně poněkud zarážející, že rektoři vysokých škol, kteří neprotestovali v době, kdy jim tehdejší ministr financí Ivan Pilip snižoval celkové výdaje na školství v roce 1997 o 4,5 miliardy korun, se nyní domáhají stále vyšších a vyšších prostředků, aniž by, jak ukazují nálezy NKÚ, s těmito prostředky mnohdy uměli efektivně hospodařit. Nicméně vláda uznala potřebu vyšších investic nejen do školství obecně, ale do vysokého školství zvláště a v nové verzi státního rozpočtu, právě díky novým příjmům, uvolnila na tyto účely dodatečné 2 miliardy korun navíc. Doufám pouze, že s nimi bude rozumně hospodařeno, a že budou určeny k výchově nových odborníků zvyšujících produktivitu práce a výkonnost ekonomiky a nikoli k výchově nových žvanilů. V tomto smyslu potřebujeme podporovat především technické vysoké školy, které mohou především zabezpečit růst ekonomické úrovně ČR v budoucích desetiletích a přivést nás do vyspělé informační společnosti.

            V návrhu státního rozpočtu je jedna bolestná kapitola. Vláda původně předpokládala, že již od 1. ledna zvýší platy přibližně 800 000 pracovníků veřejného sektoru. Nemylme se, to nejsou úředníci, kteří představují pouze zhruba 10 % z těchto 800 tisíc osob. Jsou to učitelé, jsou to policisté a jsou to další pracovníci veřejné správy. Vláda pod tlakem opozice souhlasila s tím, že toto zvýšení platů odsune o 3 měsíce, tzn. k 1. dubnu 2002, aniž by to samozřejmě byl apríl. Udělali jsme to neradi, považujeme to za zbytečné opatření a udělali jsme to jen proto, abychom vyhověli tlaku opozice, bez níž menšinová vláda nemá šanci státní rozpočet v Poslanecké sněmovně prosadit. Pokud si tedy státní zaměstnanci přejí, aby taková situace v budoucí vládě a v budoucím parlamentu neexistovala, stačí jim, když nebudou volit dnešní opoziční strany.