Článek předsedy vlády ČR Miloše Zemana na téma O NAŠICH KOMUNISTECH otištěný v soustavě deníků nakladatelství Vltava - Labe - Press (Večerník Praha 26.10., Českobudějovické listy a Plzeňský deník 29. 10., Pražské slovo, Střední Čechy, Hradecké noviny a Severočeské noviny 1. 11. 2001)

 

Nikdy jsem neměl důvod milovat komunistickou stranu. Právě díky jí jsem byl v 70. roce rok bez zaměstnání, právě díky jí jsem byl třikrát vyhozený z práce, naposledy ještě v září 1989 za článek v Technickém magazínu. Přesto jsem se po listopadu 1989 nepřipojil k těm, kdo začali komunismus razantně kritizovat, ač před tím mlčeli. Měl jsem pro to dva důvody. Prvním důvodem bylo to, že vášnivými antikomunisty se mnohdy stali lidé, kteří s komunistickým normalizačním režimem ochotně kolaborovali. A já jsem nechtěl být v této společnosti. Připomínal jsem si slova Adama Michnika, který napsal: “Nebyl jsem s vámi v minulosti zbabělý, a proto s vámi dnes nepotřebuji být statečný.” Druhým důvodem pak bylo to, že jsem nemohl vyloučit transformaci komunistické strany podobným způsobem, jakým proběhla například v Polsku, v Maďarsku, v Itálii a částečně i u nás na Slovensku. A zahánět komunisty do gheta se mně paradoxně zdálo něčím, co této transformaci brání.

Přišla však hodina pravdy, v demokracii žijeme již přes 10 let a naši komunisté se za tuto dobu příliš nezměnili. Tu a tam existují jakési výhonky nové orientace, které by mohly svědčit o tom, že nalevo od sociální demokracie bude radikální, nikoli však extrémistická levicová strana, tak, jak je tomu v řadě zemí západní Evropy. Takovým výhonkem byl například nedávný žďárský sjezd KSČM, kde zazněly některé povzbuzující tóny, které jsem ocenil. Nestačí však pouze vydávat deklarace. O skutečné orientaci politické strany se rozhoduje v těžkých, kritických a krizových dobách, jako je právě ta dnešní.

Když po 11. září bylo nutné zaujmout jasné stanovisko vůči mezinárodnímu terorismu, byli to právě naši čeští komunisté, kteří obvinili Českou republiku při parlamentních interpelacích, i při jiných příležitostech, že jsme teroristickou zemí, a že lhostejně přihlížíme zabíjení nevinných civilních obyvatel. Odpověděl jsem jim, že je-li Česká republika teroristickou zemí, pak to znamená, že se účastnila zabíjení zhruba 6 000 civilistů v budovách Světového obchodního centra v New Yorku. Ale pokud je mi známo, útok proti mezinárodnímu terorismu se vede právě proto, aby se předešlo zabíjení dalších tisíců a možná i desetitisíců, či statisíců nevinných civilních obětí mezinárodními teroristy.

Naši komunisté měli historickou šanci připojit se k těm politickým silám, které teroristickou akci bezvýhradně odsoudili a neponechali si zbabělá zadní vrátka. Neučinili tak. A tím bohužel prokázali, že nejsou moderní levicí, ale že jsou jakousi fosílií, jakýmsi pozůstatkem z dávných stalinských dob, kdy země, které bojovaly proti terorismu, byly samy označeny za teroristické, kdy země, které usilovaly o stabilní mír, byly označovány za válečné štváče a naopak země, které připravovaly agresivní války, včetně okupace svých sousedů, byly označovány za státy mírového tábora.Tato novořeč je mně bytostně cizí. A právě proto jsem v reakci na vystoupení komunistických poslanců použil sice drsná, ale zato jasná česká slova, za která se rozhodně nehodlám omlouvat, a která bych při podobné příležitosti pronesl znovu.

Co z toho, podle mého názoru, vyplývá pro levicovou politiku v České republice? Po dlouhých letech trpělivosti a nadějí, že komunistická strana projde žádoucí transformací, lze zřejmě konstatovat, že tato strana je pravděpodobně nereformovatelná a netransformovatelná. A právě proto s ní nikdo nechce vstupovat do koalic, a to nejenom na centrální, ale ani na krajské úrovni, jak ukázaly například výsledky v ústeckém kraji, kde komunisté sice byli úspěšní, ale protože nenašli přirozeného partnera a nikdo s nimi do koalice nešel, zůstali v opozici. Vyplývá z toho, že i poctiví voliči komunistické strany přesvědčení o správnosti programu sociálních jistot, tedy programu, který vyznává i sociální demokracie, by měli zvážit, zda svůj hlas pro komunistickou stranu nehodí do kanálu, protože tato strana již nikdy nebude ovlivňovat centrální dění v naší společnosti. Měli by uvažovat o tom, zda by pro ně nebylo výhodnější dát tento hlas té levicové politické straně, která se snaží zlepšit životní úroveň našich občanů, zachovat a rozšířit sociální jistoty, ale v okamžiku, když dochází k lámání chleba a je nutné projevit odvahu, se nechová zbaběle a stalinisticky.