Článek předsedy vlády ČR Miloše Zemana na téma K VÝZNAMU KRAJSKÉ SAMOSPRÁVY otištěný v soustavě deníků nakladatelství Vltava - Labe - Press (Večerník Praha a Střední Čechy 23. 3., Hradecké noviny a Plzeňský deník 26. 3. a Českobudějovické listy 24. 3. 2001)

 

Na počátku 90. let u nás byly kraje zrušeny a stali jsme se téměř jedinou evropskou zemí, s výjimkou Portugalska a ministátů jako jsou Andora, Monako nebo Lichtenštejnsko, která neměla krajskou samosprávu,. Byl to omyl připomínající snahy bolševiků vykořenit buržoazii vytrháváním železničních kolejnic, neboť železnice byly prohlášeny za buržoazní výmysl. Stejně tak kraje byly tehdy prohlašovány za komunistický výmysl, třebaže stačilo je demokratizovat, zbavit přehnaného centralismu a učinit z nich orgány občanské samosprávy.

Teprve po deseti letech napravujeme tuto chybu, když současná vláda jako první polistopadová vláda prosadila vznik krajské samosprávy, zatímco ostatní vlády o tomto vzniku pouze mluvily a fakticky se mu bránily, protože by znamenal ztrátu části jejich kompetencí.

Žádná vláda se samozřejmě nerada vzdává svých kompetencí. Musíme si uvědomit, že v EU, do níž chceme vstoupit, platí tzv. princip subsidiarity, který neříká nic jiného, než to, že rozhodování se mají odehrávat na té úrovni, která je pokud možno nejblíže k občanům, kde rozhodovací místo má nejvíce informací, a kde je rozhodování nejefektivnější a zpravidla i nejlevnější.

Máme-li například rozhodovat o plynofikaci nebo kanalizaci v jednotlivých obcích, je absurdní se domnívat, že se tak může stát v pracovnách pražských ministerských úředníků, kteří zpravidla ani nevědí, kde ta obec leží. Máme-li rozhodovat o naléhavosti oprav a údržby silnic druhé a třetí třídy, rovněž to nemůžeme řešit z budovy ministerstva dopravy v Praze, protože rozdělování prostředků by mohlo být neefektivní na základě malých znalostí a malé informovanosti o té, či oné aktuální potřeby.

Tyto věci ovšem nespočívají v tom, že se rozhodování posouvá dále od Prahy. Podstata krajské reformy spočívá v tom, že rozhodování přechází z rukou jmenovaných úředníků do rukou svobodně volených zástupců, kteří mají důvěru svých voličů. Přesně na toto téma také probíhalo jednání, které jsem nedávno měl s krajskými hejtmany. Myslím si, že je zbytečné podezírat vládu, která se dobrovolně zbavila části svých kompetencí, že chce vznik krajské samosprávy brzdit. Naopak, chce mu co nejúčinněji napomoci, včetně vytvoření podmínek, aby kraje měly své samostatné rozpočty, podobně jako obce a města, a nebyly tedy odkázány pouze na dotace z centrálního rozpočtu.

Na druhé straně si však samy kraje musí uvědomit svoji odpovědnost. To, že za ně v řadě důležitých otázek zdravotnictví, školství, kultury, ekologie, dopravy a dalších, nebude rozhodovat někdo jiný, ale že budou rozhodovat samy, znamená, že musí být na takové kvalitní rozhodování patřičně vybaveny. Domnívám se, že by bylo iluzí předpokládat, že se vznik krajské samosprávy nesetká s desítkami dětských nemocí, ať jsou to nedostatky kanceláří, aut nebo výpočetní techniky. Zveličování těchto dětských nemocí a jejich používání jako protiargumentu vůči krajské samosprávě mně však připadá nekorektní. Až se za několik let ohlédneme a zjistíme, že zde máme dobře fungující kraje, v nichž si lidé žijící v těchto krajích rozhodují sami prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců, uvědomíme si, jak velký krok jsme urazili od modelu centralizovaného státu, v němž rozhodují byrokraté, k modelu demokratického státu, v němž rozhodují občané.